Dnes je tedy den D. Ve 20:15 středoevropského času se dozvíme, jak se Alan Greenspan a jeho "gang" rozhodl. Investoři jsou dnes, stejně jako včera, však stále nerozhodnuti v kardinální otázce - sníží FED o 0.25% nebo o celou polovinu procenta? Podle mého názoru je to ze střednědobého pohledu stejně jedno.
Výše uvedené není v rozporu s včerejším sloupkem - stále nevylučuji možnost, že FED nesníží sazby vůbec a stále se domnívám, že čtvrt procenta může indexům dopomoci k mírnému růstu. Stejně tak se domnívám, že přeceňovat význam dnešního rozhodnutí z pohledu konkrétní změny sazeb je zbytečné.
V průběhu roku 2001 americký FED snížil úrokové sazby v 11 krocích z původních 6.5% na 1.75%. Faktický dopad na akciové trhy byl v tu dobu kdekoliv mezi "neexistující" až "krátkodobý". Tři změny sazeb v období po 11. září 2001 byly naopak trhy přijaty velmi extaticky - jednak díky hloubce propadu indexů, které jim předcházely, a dále díky posílené víře, že FED udělá všechno pro znovuobnovení důvěry v trhy po 11/09. Vzhledem k tomu, že ekonomika na tyto "pobídky" odmítla reagovat a po většinu roku 2002 byly sazby na 1.75%, propad burz pokračoval dále. Dokonce ani půlprocentní snížení na konci roku 2002 nebylo schopno rozptýlit obavy z blížící se války v Iráku. Oponenti budou argumentovat, že ekonomická situace by za předpokladu nečinného FEDu byla ještě podstatně horší. To je nepochybně pravda, minimálně pomohly nižší sazby americkému spotřebiteli, který generuje 60% hrubého domácího produktu. Pesimisté budou naopak tvrdit, že tato expanze relativně volně přístupného kreditu vedla k další akumulaci dluhu, který bude jednou třeba zaplatit.
Je evidentní, že FED nyní téměř rezignoval na jakékoliv jiné cíle, s výjimkou boje proti deflaci. Při úrokových sazbách na 1.25% však nejmocnější centrální bankéř světa nemá munici. Jak pregnantně poznamenal Stephen Roach, stratég a hlavní ekonom investiční banky Morgan Stanley - "Centrálním bankám světa pomalu dochází bazické body". Pesimisté budou argumentovat příkladem Japonska, nemluvě o Německu poslední doby, které sklouzlo na deflační spirálu poměrně spolehlivě. Optimisté použijí jako hlavní zbraň argument "akčnosti" FEDu, který dělá vše pro to (včetně nastartování tiskařských strojů), aby ekonomiky z deflace "vykoupil". Právě poslední zmiňovaný fakt velmi pravděpodobně vedl k současnému růstu jak akciových, tak dluhopisových trhů. Akcie poskočily v naději, že deflace je relativně minoritní a jednoduše zvládnutelný problém. Dluhopisy se uklidnily při představě, že měnová politika zůstane ještě nějakou dobu "volná".
Bude to ale stačit? Stephen Roach poznamenal, že japonská měnová báze se mezi roky 1997 a 2002 zvětšila o 87%, zatímco hrubý domácí produkt se propadl o 6%. Kritici tohoto názoru okamžitě odvětí, že hlavním viníkem zméněného stavu byl žalostný stav japonského bankovního sektoru společně s velmi neflexibilní ekonomikou. Na druhé straně - Milton Friedman, zastánce monetárního vnímání inflace, v jednom z nedávných rozhovorů řekl, že "užití množství peněz v ekonomice jako cílové veličiny nebylo historickým úspěchem. Nyní bych za něj tak tvrdě nebojoval"
Pověstný pes asi bude zakopaný někde jinde. Všechny bubliny které prasnou se vyznačují tím, že odmažou jimi vytvořené disproporce "a ještě kousek navrch". U akcií se to možná z velké části stalo, nadbytečná kapacita v průmyslu (nemluvě o informačních technologiích) a ohromující zadluženost domácností na to ještě čeká.
Petr Žabža