Česká vláda se rozhoduje o přijetí plánu rozpočtových opatření, kterému trochu nadneseně říká fiskální reforma. Tento plán, v jehož rámci by se v příštích třech letech mělo vybrat na daních o 80 miliard více a na výdajích ušetřit 200 miliard, je zatím poměrně neurčitý, ale již dokázal vyprovokovat odboráře a některé levicové politiky k nebývalým protestům. Tyto reakce jsou však poněkud neuvážené.
Nezpochybnitelně pozitivní je fakt, že si česká vláda po letech odmítání konečně připustila, že české veřejné rozpočty spějí k velkému otřesu. Debatu, kterou vedeme dnes, jsme měli vést poprvé v roce 1996, v té době i později však politici hrozící problémy ignorovali. Paradoxní je fakt, že revizi veřejných rozpočtů zahájil sociálně demokratický ministr financí, tj. zástupce politické strany, která si s rozpočtovou kázní nikdy hlavu příliš nelámala a ještě před rokem slibovala modré z nebe. Kultivace české rozpočtové diskuse (a snad i politiky) tedy přichází z nečekané strany.
Vládní návrh dále obsahuje řadu konkrétních pozitivních kroků: snižují se daně ze zisku, mzdy ve veřejném sektoru neporostou dříve předpokládaným šíleným tempem, dokonce se má snížit počet ministerských úředníků. Vláda navrhuje zmražení úrovně životního minima a prodloužení věku pro odchod do důchodu (i když o málo a příliš pomalu). Dokonce má být zrušen celý jeden sociální příspěvek: na dopravu, na který se vyplácí něco přes miliardu korun ročně. Vláda by již nikdy neměla garantovat půjčky ze 100%, ale vždy jen částečně, aby riziko nesl i soukromý subjekt.
Druhým nezpochybnitelným faktem však je, že návrh vlády nejde ani zdaleka dost daleko. Vláda zatím uvažuje spíše v krátkodobém horizontu a snaží se hroutící se stavbu veřejných rozpočtů podepřít narychlo spíchnutým lešením. Česká republika je totiž poměrně unikátní zemí (alespoň v něčem…): schodky máme již nyní prakticky nejvyšší v Evropě, ale přitom platíme nejvyšší daně a utrácíme z veřejných rozpočtů nejvíce z kandidátských zemí. Ti, kteří mají schodky vyšší však proto mají alespoň dobré důvody, například důchodovou reformu v Maďarsku, či daňovou reformu na Slovensku. My naše schodky prostě projídáme.
Největší bolestí českých veřejných rozpočtů jsou již celou dekádu důchody a zdravotnictví. V obou výdajových systémech dohromady utrácíme přes 300 miliard korun, aniž bychom nad těmito výdaji měli nějakou kontrolu a aniž bychom měli představu, jak budeme důchody a zdravotní péči hradit za pět, deset či dvacet let. Soukromé peníze do těchto oblastí pustit nechceme, až na malé výjimky, ale z veřejných zdrojů je nelze ufinancovat ani dnes, o budoucnosti nemluvě. Česká společnost totiž rychle stárne, a pokud stáří bude stále, tak jako dnes, spojováno jen a pouze s důchody od státu, odsuzujeme budoucí generace důchodců do chudoby a budoucí generace daňových poplatníků k placení ještě vyšších daní než dnes platíme my.
Vláda se ve svých rozpočtových manévrech důchodovému i zdravotnímu systému zatím vyhýbá, naopak slibuje zvýšení důchodů, i když až v roce 2006, a i proto je návrh vlády nedostatečný. Bohužel, zdá se, že vláda odkládá i konkrétní návrhy na racionalizaci sociálního systému. Dnes se například nechystají žádné úpravy koeficientů sociálních dávek, které tak i nadále budou pro rodinu s dvěma dětmi vyšší než průměrná mzda, a budou tak nadále přímo vybízet k životu „na dávkách“. Odložila se reforma nemocenské, neruší se státní mimorozpočtové fondy, vláda nijak neřeší přezaměstnanost ve veřejném sektoru (především ve školství a ve veřejné správě). Vše se má „řešit“ v roce 2005 a 2006, ale to jsou volební roky a bylo by s podivem, kdyby vláda měla odvahu na zásadní reformy v tak „citlivé“ době.
Lze tedy shrnout:
pokud vláda a po ní parlament přijmou navrhované reformy tak, jak je nyní navrhuje ministerstvo financí, bude to vykročení správným směrem, ale nic víc. Vytvořili bychom si tak prostor pro skutečně důkladnou a dlouhodobě orientovanou reformu veřejných rozpočtů, která by se již nemohla vyhnout některým „posvátným krávám“ české politiky, tj. důchodům, bezplatnému zdravotnictví, vysokému zaručenému životnímu minimu, drahé a nevýkonné státní správě. Protesty proti dnešní verzi reformy jsou tak velmi předčasné a pokud by uspěly, pohřbily by naděje na ozdravení českých veřejných rozpočtů na hodně dlouhou dobu.
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
Vaše názory týkající se rozpočtové reformy můžete sdělit ve Fóru ZDE. Téma aktuálního Fóra zní: Povede rozpočtová reforma k pádu koaličního kabinetu?