Evropa není sice na rozcestí, ale zato na pomalém a vytrvalém klouzání směrem pryč od svého velkého mladšího bratra za oceánem. Na politické rovině se rozpory EU-USA projevují především ve sporech o (ne)řešení irácké krize, kde se Evropa štěpí na tábor odpůrců jakékoliv války a na tábor odpůrců války vedené bez souhlasu OSN. Paradoxně tak zástupci některých evropských států dají více na mínění zemí jako jsou Sýrie, Čína či Rusko, než na svého spojence Spojené státy …
V ekonomické oblasti je již několik let patrná pomalá eroze základů makroekonomické politiky Evropské unie. Evropská centrální banka se svojí opatrnickou a občas i zmatenou politikou odsuzuje k irelevanci. Lze počítat, že pokud se novým prezidentem ECB stane francouzský zástupce Jean-Claude Trichet, ECB se bude projevovat aktivněji, otázka je zda kompetentněji. Především z Francie totiž sílí útoky na druhý pilíř makroekonomické politiky EU: fiskální Pakt stability a růstu. Francie loni překročila limity pro schodek veřejných rozpočtů dané Paktem, když její schodek dosáhl 3,1% HDP. Vyhlídky na letošní rok nejsou o nic lepší, neboť ekonomický růst bude zřejmě opět slabý a francouzská vláda je zavázána předvolebními sliby (svými i prezidenta Chiraka) snižovat daně a zvyšovat výdaje. Očekává se proto, že schodek dosáhne letos úrovně 3,4% HDP.
Reakce francouzské vlády na tuto situaci byla jednoznačná: francouzský ministr financí Francis Mer zkrátka oznámil, že Francie se pravidly Paktu stability a růstu řídit nebude, alespoň ne do té doby, dokud bude mít ekonomické potíže. Tento postoj podpořil prezident Jacques Chirac, který prohlásil, že v současném nejistém světě (evidentní narážka na politickou rovinu sporů, zmíněnou výše) bude Francie uskutečňovat „zodpovědnou hospodářskou politiku“.
V Německu se mezitím kancléř Schroeder odhodlává k prosazování ekonomických reforem poté, co se definitivně nedohodl s odbory, které nesouhlasily s (velmi omezenými) plány na liberalizaci zkostnatělého německého trhu práce. Míra nezaměstnanosti se v Německu zvýšila již na 11% (podrobněji
ZDE) a vláda cítí, že „něco“ musí udělat. Vzhledem k pověsti kancléře je však velmi obtížné si představit, jak skutečně reformuje německý trh práce, zvláště proto, že německá sociální demokracie je velmi provázána s odbory, tradičními odpůrci reforem. Více než 70% poslanců vládní SPD v Německu jsou buď bývalí nebo současní odborářští funkcionáři ... Jak jsme viděli v našem komentáři z minulého týdne (
ZDE), kariéra v odborech většinou nevede k příliš osvícenému pohledu na reformy obecně a reformy trhu práce obzvláště.
Francie a Německo se tak stávají největší brzdou liberalizačního procesu uvnitř Evropské unie. Dalším příkladem „brzdné osy Paříž-Berlín“ je vzájemná dohoda těchto dvou zemí otevírat své energetické trhy pomaleji, než bylo dohodnuto na slavném „liberalizačním“ summitu EU v Lisabonu na jaře roku 2000 (viz naše komentáře v
prvním a
třetím lednovém týdnu). Řada zástupců Evropské komise, naposledy komisař zodpovědný za vnitřní trh EU Fritz Bolkenstein, přiznávají, že cíle lisabonského summitu se splnit nepodaří a že i zájem o jejich plnění mezi členskými zeměmi, především Francií a Německem, upadá.
Ondřej Schneider
(Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK)