Světová banka, domácí ekonomové, které si na pomoc přizval ministr financí, jsou ekonomičtí diletanti neschopní rozeznat pravé příčiny obrovských schodků veřejných rozpočtů v ČR. Tak nějak vyznívá poselství expertů z odborové centrály. Podle materiálu Českomoravské konfederace odborových svazů jsou příčinou problémů příliš nízké daně, a nikoli růst mandatorních výdajů.
Jedním z hlavních argumentů je pokles daňové kvóty o 4,8 procentního bodu v obchodí 1993-2002. Experti odborové centrály tedy okamžitě přichází s řešením: zvyšte daně na všechno možné, od příjmů „bohatých", přes daně z nemovitosti až po pojistné na důchodové zabezpečení. Nicméně údaje ministerstva financí hovoří o podstatně menším poklesu daňové kvóty. V roce 1993 činila konsolidovaná daňová kvóta 38,5% HDP, v loňském roce 36,6% HDP. Pokles daňové kvóty tedy rozhodně nelze označit za hlavní příčinu schodku veřejných rozpočtů přesahující v současnosti 7% HDP (bez čistých půjček). Navíc by kritika poklesu daňové kvóty měla pamatovat na to, že snížení daňové kvóty automaticky neimplikuje snížení daňových příjmů či jejich tempa. O Lafferově křivce ukazující na nelineární závislost daňových sazeb a daňových příjmů, se píše v elementárních učebnicích ekonomie. Pokud jsou daně nadměrné, povede snížení daňových sazeb ke zvýšení daňových příjmů. Navíc je potřeba vzít potaz omezení dané udržením „daňové konkurenceschopnosti“.
O tom, že daně v ČR rozhodně nejsou nijak nízké svědčí zejména zdanění práce. Daňové sazby sice v ČR na první pohled vypadají přiměřené, jenže existuje navíc skryté zdanění práce v podobě pojistného placeného firmami. Pokud sečteme všechny náklady na pracovní sílu vychází nám, že ČR patří mezi relativně dosti drahé země. Stát získá z každé koruny 35-56% (v závislosti na výši mzdy, tj. daňové sazby, a výši odpočitatelných položek) z firmou vynaložených nákladů na pracovní sílu. U minimální mzdy získá stát z každé koruny vynaložené na pracovní sílu 35 haléřů, u průměrné mzdy zhruba 38-43 haléřů (v závislosti na výši uplatněných odpočitatelných položek) a u nejvyšších mezd je již celkové zdanění práce více než padesátiprocentní (maximum se blíží 56%). Celkové daňové zatížení práce v ČR patří mezi nejvyšší nejen mezi zeměmi střední a východní Evropy, ale je vysoké také při porovnání se zeměmi EU. Předchozí řádky vyvrací také další výtku odborových ekonomických expertů, a to vychýlení daňové soustavy ve prospěch daní nepřímých. Přímé daně jsou zkrátka vysoké, takže kritizované vychýlení je spíše posunem k žádoucímu stavu. V této souvislosti vstupuje do hry ještě jeden argument, a tím je harmonizace českých sazeb nepřímých daní k minimálním sazbám v EU.
Odbory dále ve své kritice interpretace příčin rozpočtových schodků uvádí, že vnitřní „bilance“systému sociálního pojištění je v zásadě vyrovnaná, a že výdaje na systémy sociální ochrany ve vztahu k HDP dlouhodobě stagnují. Na základě těchto závěrů například žádají zvýšení dávek v nezaměstnanosti. Jak je ovšem možné, že se podíl transferů domácnostem a neziskovým organizacím od roku 1993 neustále zvyšuje? Podle oficiálních údajů z ministerstva financí dosahovaly tyto transfery 16,6% HDP, loni již 20,3% HDP. V rámci těchto transferů jsou sice dominantním faktorem jejich růstu důchody, nelze ovšem tvrdit, že ostatní transfery sociálního charakteru stagnují. Dávky státní sociální podpory, nemocenské dávky a podpory v nezaměstnanosti se zvýšily z 4,2% HDP v roce 1998 na 5,1% HDP v roce 2002. „Vyrovnanost“ systému sociální ochrany dokládají následující údaje představující rozdíl mezi vybraným pojistným na sociální zabezpečení a vyplacenými důchody, sociálními dávkami a podobnými transfery obyvatelstvu:
1993: -22,4 mld. Kč
1996: -29,4 mld. Kč
1999: -67,2 mld. Kč
2002: -86,9 mld. Kč
Tolik jen k zásadním bodům postoje odborů k příčinám současné fiskální situace a reformě navržené ministerstvem financí. Dokument ČMKOS týkající se tohoto tématu obsahuje řadu dalších „zvláštností“, jako například vyjádření, že česká ekonomika neroste (zvýšení HDP za 1.-3. čtvrtletí 2002 o 2,5% asi experti odborové centrály nepovažují za růst), či bagatelizace rostoucí zadluženosti státu, těmi se však nestojí za to zabývat. Jestli se má česká ekonomika v současnosti něčeho obávat, pak je to zejména úsilí odborů promluvit do reformy veřejných rozpočtů.
David Marek, Patria Online