Pokračujeme v sérii článků, které přinášejí pohled na sektor veřejných služeb (utilities) v některých evropských zemích. (První část přiblížila obecnou situaci na evropském trhu a nejvýznamnější obchodované podniky veřejných služeb v Evropě - naleznete
ZDE)
Pojmy konsolidace, expanze a akvizice jsou v posledních letech v oblasti sektoru veřejných služeb na denním pořádku. První vlna konsolidace byla zaměřena na získání „kritické velikosti“ (Electrabel/EPON, Edison/Sondel) a úspor z rozsahu (RWE/VEW, VEBA/VIAG). Současné konsolidace (E.ON/Powergen, RWE/Innogy, Electrabel/ACEA, EdF/Italenergia, ENEL/Viesgo, Endesa/Elettrogen) jsou iniciovány snahou mezinárodně expandovat: umožňují snížení rizika rozložením mezi více zemí a nabízení služeb klientům, kteří se také díky fúzím stávají mezinárodními.
Co se ale týče akvizic ve velkém měřítku, nedá se říci, že tyto snadno a rychle zvyšují hodnotu společnosti. Navíc se v současné době zdá, že investoři stále více preferují rozdělení přebytečné hotovosti akcionářům, tudíž bude pro management společností stále těžší obhájit expanzivní strategie před vlastníky společností.
Jestliže management skutečně upřednostňuje re-investování peněz, v oblasti veřejných služeb se jednoznačně zdá být výhodnější akvizice existujících aktiv před budováním nových, a to hlavně z důvodu existence dostatečných kapacit na většině trhů v Evropě. A právě proto, že výrobní kapacita sektoru je až na výjimky dostatečná, aby uspokojila poptávku, konsolidace jsou prospěšné pro všechny firmy v sektoru z toho důvodu, že snižují konkurenci (samozřejmě z pohledu společností a jejich akcionářů). Naopak vytváření dodatečné kapacity by mělo za následek snížení prodejních cen a zisků, až hrozbu další cenové války.
Podniky plně vlastněné státem nemají nad soukromými pouze výhodu implicitní či explicitní státní garance dluhu, ale také to, že stát jako investor většinou nevyžaduje tak vysokou míru návratnosti jako soukromí investoři. Proto také např. čistý zisk největšího podniku EdF vlastněného státem není vyšší než zisk středně velké soukromé společnosti Electrabel.
Stát ale může prosazovat ve společnosti i jiné cíle, než jaké by prosazoval soukromý investor. Typickým příkladem je sociální politika, konkrétně zaměstnanost jak v dané společnosti, tak v navazujících odvětvích (např. těžba uhlí). Dále je někdy patrná snaha o udržení nízkých cen (dobrým příkladem je plynárenská divize maďarské společnosti MOL, kde trvalo velmi dlouho, než se stát odhodlal ke zvyšování koncových cen plynu a tato divize tak byla dlouhodobě „dotována“ ostatními aktivitami společnosti). Obecně pak tento střet zájmů ústí v konflikt mezi minoritním akcionářem (soukromými investory) a majoritním akcionářem (státem) u částečně privatizovaných společností.
Většina společností v sektoru veřejných služeb v Evropě je již částečně, či plně privatizována, na svou privatizaci čekají francouzské GdF (pravděpodobně bude hledat strategické partnery jako jsou TotalFinaElf, Statoil a Suez) a EdF (očekává se částečné zalistování), německý EnBW (částečné zalistování se prozatím opozdilo). Právě privatizace EdF a EnBW bude pro sektor znatelně prospěšná, protože vyšší požadavky soukromých investorů na návratnost vyústí v to, že obě společnosti budou vyžadovat vyšší ceny, čímž se zvýší ziskovost celého sektoru. Masové protesty ve Francii proti privatizaci v elektrárenství a plynárenství dokazují, že spotřebitelé jsou si tohoto také vědomi.
Připomeňme, že u ČEZ, jehož první pokus o privatizaci ztroskotal, privatizace nebude rozhodnuta dříve než v roce 2004, a že materiál vztahující se k privatizaci bude moci být projednáván v druhé polovině tohoto roku. Zatím nemáme indikace toho, jaké konkrétní implikace, a to i mimo privatizaci, bude mít nový koncept státní energetické politiky.
Jitka Oppitzová, Jiří Soustružník, Patria Finance