Hledat v komentářích
Investiční doporučení
Výsledky společností - ČR
Výsledky společností - Svět
IPO, M&A
Týdenní přehledy
 

Detail - články
Evropa v roce 2003: pesimismus vládne

Evropa v roce 2003: pesimismus vládne

9.1.2003 11:53
Autor: 

Evropská ekonomika rozhodně nezažívá nijak euforické období. Devadesátá léta byla ve znamení velkých makroekonomických manévrů, odstartovaných v Maastrichtu v roce 1992. Smlouva z tohoto malého holandského města změnila tehdejší Evropské společenství na Evropskou unii, postupně odbourala překážky v pohybu kapitálu, sjednotila finanční trhy v Evropě, přinutila evropské vlády snižovat schodky veřejných rozpočtů, posílila vliv Evropského parlamentu a jako vrcholné číslo přinesla v roce 1999 virtuální a v roce 2001 i hmatatelnou jednotnou evropskou měnu euro. Všechny tyto změny byly velmi rychlé a pro mnoho Evropanů bolestivé.

Aby politici přesvědčili své voliče, slibovali jim modré z nebe, především pak rychlý ekonomický růst, nízkou nezaměstnanost i nízké daně. Přitom po celá devadesátá léta celá Evropa nervózně pošilhávala po Americe, kde se odehrávala technologická revoluce par excellance, ekonomika rostla výrazně rychleji než v Evropě, nezaměstnanost byla poloviční a dolar posiloval. Na summitu v Lisabonu v červnu 2000 se dokonce evropští představitelé nechali unést a zavázali se během deseti let proměnit Evropskou unii v nejdynamičtější region světa …

Paradoxně právě v době lisabonského summitu začal „americký zázrak“ dostávat první trhliny a během let 2001 a 2002 se ukázalo, že ne všechny firmy, které se vezly na boomu americké ekonomiky v 90. letech, jsou životaschopné, a že některé byly kreativní spíše ve zkreslování svých výsledků než v produkování zisku. Evropané na propad americké ekonomiky zareagovali dvojznačně. Racionální argumenty je vedly k opatrnosti a obavám, koneckonců USA jsou největším motorem světové ekonomiky a největším trhem pro evropské firmy, které mnohdy v USA realizují podstatnou část svých zisků. Emoce ovšem řadu evropských politiků vedly k pocitu zadostiučinění typu „my jsme vám to říkali, že v té Americe není všechno dokonalé.“

Emocionální stránka často dominovala a Evropa se v roce 2001 začala těšit, jak to Americe „nandá“ v ekonomickém růstu. O to větší bylo zklamání v loňském roce, když se ukázalo, že větší ekonomické problémy než USA má samotná Evropská unie. Zatímco ekonomika USA rostla loni o odhadovaných 2,4%, dvanáct zemí eurozóny jen o 0,7%, a to jen díky nadprůměrnému výkonu menších zemí, hlavní tahoun (nebo nyní spíše „brzda“) eurozóny, Německo, vzrostlo loni jen o 0,4%. V letošním roce nebude situace o mnoho lepší. Zatímco USA očekávají růst o 2,6%, eurozóna může doufat maximálně v 1,5% růst a Německo zůstane na hranici jednoprocentního růstu.

Nezaměstnanost, nejbolestivější projev ekonomických problémů, zůstává přitom v Evropě na úrovni 8,4% (v Německu dokonce 10%), zatímco „antisociální“ Američané mají bez práce 6% práceschopného obyvatelstva.

Není divu, že v této situaci propadá řada Evropanů a především pak evropských politiků beznaději a že se cítí podvedeni. Vždyť celý obtížný manévr v 90. letech se zdá být k ničemu, když Evropa ani nyní nedosahuje vyššího růstu. Mnoho politiků z tohoto pozorování vyvozuje (chybný) závěr, že je třeba opustit pravidla, přijatá během devadesátých let a svazující ruce politikům a povolit opasky především veřejným rozpočtům, případně zvrátit některé liberalizační trendy.

Prosté porovnání se Spojenými státy však usvědčuje Evropany z opakovaného hříchu pohodlnosti: Američané na tom nejsou lépe, protože by měli osvícenější vlády, lepší sociální systém nebo chytřejší centrální banku (i když tomu tak zřejmě ve všech třech případech je), ale proto, že dávají větší prostor trhu, který je často krátkozraký, často panikaří a je schopen vyprodukovat do nebe volající nespravedlnosti. Přes to všechno je ale trh a jeho jednotliví účastníci nejlépe schopen najít cestu ze sebezapeklitější ekonomické situace a dosahovat vyššího ekonomického růstu než sebegeniálnější vládní nařízení. Takové je poučení pro Evropu z vývoje v posledních dvanácti let a upřímně řečeno, nelze se divit, že pro mnoho evropských politiků i jejich voličů je to poznání bolestivé, které je uvrhá do melancholie, ne-li deprese. Koneckonců, „starému kontinentu“ může melancholie slušet…

Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance


Váš názor
Na tomto místě můžete zahájit diskusi. Zatím nebyl zadán žádný názor. Do diskuse mohou přispívat pouze přihlášení uživatelé (Přihlásit). Pokud nemáte účet, na který byste se mohli přihlásit, registrujte se zde.
Aktuální komentáře

Související komentáře
Nejčtenější zprávy dne
Nejčtenější zprávy týdne
Nejdiskutovanější zprávy týdne
Denní kalendář hlavních událostí
ČasUdálost
14:30USA - Empire State Manufacturing index
15:15USA - Průmyslová výroba, m/m