Rozpočet pro příští rok má parlamentní křtiny za sebou. Máme oslavovat nebo plakat? Spíše sklonit hlavu a čekat na příští rozpočtovou sezónu.
Schválený rozpočet představuje v rámci existující legislativy pochopitelný výsledek, jinými slovy to ovšem můžeme nazvat jako zakonzervování nepříznivé situace. V této terminologii rozpočet představuje zkaženou konzervu, jejíž poživatelnost se každým rokem zhoršuje. Ratingová agentura Standard & Poors již své žaludeční potíže přiznala.
Budiž k dobru, že rozpočet na příští rok je postaven poctivěji, než jak tomu bylo v minulých letech. Ovšem i tuto trochu optimismu kalí zkušenosti, že vláda či Poslanecká sněmovna dokáží rozpočtové výdaje v průběhu roku pořádně nafouknout. Stačí se podívat na letošní rok. Význam schvalovaného návrhu rozpočtu a transparenci fiskální politiky dále snižují možnosti opakovaného odkládání některých výdajů do budoucnosti. Aktuální schodky se tak v nepříznivé situaci snižují přesuny do dalších let.
Rozhodně není možné ospravedlnit vysoký rozpočtový schodek splácením dluhů z minulosti či povodněmi. Na obnovu po povodních půjde z rozpočtu přímo pouze 3,3 mld. Kč. Vláda dále odhaduje, že díky povodním se daňové příjmy sníží o cca 1,5 miliardy. Je zřejmé, náklady spojené s povodněmi nejsou hlavní příčinou stomiliardového schodku. Rozpočet potřebuje výraznou ozdravnou kůru spočívající především v zeštíhlení řady výdajových programů, od sociální politiky počínaje přes stavební spoření až po náklady na státní správu.
Státní rozpočet představuje hlavní nástroj fiskální politiky, i když se jeho role postupně snižuje díky existenci mimorozpočtových fondů. Jeho rolí by mělo být zajištění státem poskytovaných služeb, záchranné sociální sítě a stabilizace hospodářského růstu. V posledním aspektu ovšem selhává. Rychle rostoucí objem prostředků v rámci sociální politiky stimuluje poptávku bez ohledu na fázi hospodářského cyklu. Na rostoucí schodek státního rozpočtu se tedy paradoxně většina domácnosti může těšit, neboť i nadále bude státní pokladna štědře vylepšovat jejich disponibilní důchody. Nic ale není zadarmo, s rostoucí zadlužením rostou náklady na obsluhu státního dluhu, čímž se dále zvyšují rozpočtové schodky a veřejné dluh. Prozatím si stát může pohodlně půjčovat na domácím trhu, to však nemusí platit na věky.
Schválený rozpočet znamená, že česká ekonomika bude muset zatlačit slzu a s nadějí čekat, že někdo najde odvahu říznout do "živého" a začít léčit chronické nádorovité onemocnění, které napadlo české veřejné rozpočty. Takovou léčbu by ovšem bylo dobré načasovat. Minulá vláda promarnila šanci, kdy se české ekonomice poměrně dařilo a léčba by nebyla tak bolestná. Jak to asi dopadne, když se ukáže, že hospodářství EU netrpí jen krátkodobým zpomalením, ale bude negativně ovlivňovat českou ekonomiku několik let? Možnosti jsou dvě, buď kombinace slabé zahraniční poptávky a léčby veřejných financí srazí českou ekonomiku do recese nebo se budeme muset smířit s tím, že na konci tohoto volebního období předá vláda své nástupkyni veřejný dluh již počítaný v řádu biliónů a nikoli miliard. (toto není fikce ani nadsázka: na konci loňského roku dosáhl veřejný dluh 404,5 mld. Kč, letos to vypadá na 460 mld. Kč, příští rok téměř 600 mld. Kč, ... a to ještě zbývá uhradit značný objem ztrát transformačních institucí).
David Marek