Evropská centrální banka, Evropská komise a ministři financí eurozóny mají v této otázce jasno. V červenci společně přivítali posilování eura slovy „silné euro je v zájmu eurozóny“. Nicméně v krátké historii eura byly zaznamenány i jiné a často i rozporné názory a polemiky ohledně kurzu společné měny, které zazněly především na půdě ECB. Euro letos posílilo vůči dolaru o 9% a v červenci dokonce prorazilo paritu, rozpory se tak mohou brzy objevit, zejména kdyby euro pokračovalo v posilování, čímž by ohrozilo export, ekonomický růst, zaměstnanost a investice.
Příkladem rozdílných názorů na úroveň kurzu eura jsou výroky představitelů řídících organizací – v září 1999 zmínil Ernst Welteke, prezident Bundesbanky, že „správný“ kurzu je 1,05 USD za euro, o rok později, když euro oslabilo na 0,90 USD/EUR prohlásil Gerhard Schroeder na konferenci v Berlíně, že vítá pokles eura, neboť ten pomůže exportům z východních německých zemí, „měli bychom být spokojeni a ne se obávat“, řekl tehdy Schroeder.
Rozdílné názory mají svůj základ v podstatě existence jednotlivých orgánů eurozóny. Pro ECB, která má na starost inflaci, je silné euro beze sporu výhodou. Naopak pro volené hlavy států, zejména potom ve volebním období (Schroeder), je důležitější ekonomický růst (tj. zaměstnanost a konkurenceschopnost). Oba pohledy jsou tak zřetelně antagonistické.
ECB cíluje inflaci pod 2% a silné euro by mohlo pomoci tento plán naplnit, zejména když se to nepodařilo ani v roce 2000 a 2001. Podle OECD každé posílení eura o deset procent sníží inflaci o 0,7%. Naneštěstí však redukuje i růst hrubého domácího produktu, a to o 0,8%. Přesto je boj s inflací silnou měnou účinnějším nástrojem ECB než zvyšování úrokových sazeb – podle OECD každé zvýšení sazeb o 1% generuje pokles růstu HDP o 0,4%, ale inflace jen o 0,1%. Silná měna také utužuje konkurenceschopnost podniků na exportních trzích prostřednictvím tlaků na inovace a zvyšování produktivity. Tak tomu bylo v Německu se silnou markou v letech 1950 až 1990.
Na druhou stranu slabé euro v letech 2000 a 2001 bylo hnací silou evropského ekonomického růstu v tomto období. Export vzkvétal a smazával negativní dopady snižující se domácí poptávky ve většině zemí eurozóny. Hlavní obavou vlád a podniků se tedy stává otázka, zda posilující euro a s tím spojený pokles inflace podpoří dostatečně spotřebu domácností tak, aby byl negativní dopad na export kompenzován. Efekt je ještě umocněn zjištěním, že vývoz do zámoří generoval před šesti lety 29% tržeb podniků kontinentální Evropy a nyní však již 36%. Z toho vývoz do USA tvoří 20% podnikových tržeb, což podtrhává význam kurzu euro-dolar.
Ačkoliv mnoho velkých podniků může být zajištěno proti kurzovým výkyvům až na tři roky dopředu, dříve nebo později však přesto silné euro zasáhne exportní výkonnost a tedy i zisky firem, jejich investice a zaměstnanost. Vztah mezi vývozem a růstem HDP naštěstí není jednoznačný. V letech 1997 až 1999 poklesl export eurozóny o 5,6%, přesto ekonomika utěšeně rostla. Příčinou byla totiž silná domácí poptávka. Otázkou je, zda se historie bude opakovat v současném období růstu eura. Podle červencové zprávy ECB „existuje nejistota ohledně síly ekonomického oživení, zvláště ve vztahu s domácí poptávkou“. V posledních třech čtvrtletích rostla domácí spotřeba ve Velké Británii o 2,7%, v USA o 2,6%, V Japonsku o 1,8%, ale v eurozóně jen o 0,2%! Podle některých ekonomů za současnou situaci mohou fiskální škrty vynucené Paktem stability a růstu.
Od konce éry německého ministra financí Oskara Lafontaina (květen 1999) se soustředila veškerá snaha vlád manipulovat s kurzem na pomoc ekonomickému růstu. ECB je samozřejmě silně proti. Pokud však nastala doba silné evropské měny, nemají vlády jiný nástroj, jak oživit ekonomiku eurozóny, než provést významné strukturální reformy na národních úrovních a uvolnit fiskální restrikci.
(Radim Krejčí podle Financial Times)