Poslední verze zákona o nájemném počítá s průměrným ročním zvyšováním nájemného o 14,2 procent po dobu čtyř let. Po této sérii by se mělo regulované nájemné dostat na úroveň pěti procent tržní ceny bytu. Dále by se měly nájmy uzavírat dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem a v případě sporu budou rozhodovat soudy. A patrně budou mít hodně práce.
Poměrně často se v souvislosti s regulací nájemného mluví o jakémsi ekonomickém nájemném, jež by mělo pokrývat náklady na údržbu bytu. Taková úvaha je ovšem zavádějící, neboť nezahrnuje náklady příležitosti. Byt můžeme chápat jako investici a její výnos srovnávat s jinými investičními možnostmi. Pokud budeme považovat investici do bytu za poměrně bezpečnou formu investice, můžeme její výnos srovnávat s výnosy dlouhodobých státních dluhopisů. Na rozdíl od dluhopisu jsou ale s bytem spojeny i náklady. Byt musíme průběžně opravovat či modernizovat. I přes údržbu je obvykle počítáno s vyřazením bytu z bytového fondu po určitém čase, s čímž souvisí odpisy. Pokud by investice do bytu měla být ekvivalentní investici do dluhopisů, musel by se její výnos rovnat výnosu referenčního dluhopisu navýšeného o uvedené náklady. Proto by v zákonu o regulaci nájemného neměla být uvedena fixní hodnota průměrného poměru nájemného a ceny bytu, nýbrž dlouhodobá úroková sazba a přirážka k ní. Aktuálně by mělo nájemné dosahovat zhruba 5,5 procent ceny bytu. Výpočtu rovnováhy na trzích vlastnického i nájemného bydlení jsme se věnovali v naší analýze
Deregulace nájemného z března letošního roku. Za účelem zhodnocení návrhu zákona o nájemném jsme výpočty aktualizovali.
Výsledek je následující: regulované nájemné je nezbytné v průměru zvýšit zhruba o 182 procent. Předpokladem je snížení distorze na trhu vlastnického bydlení způsobená pokřivením trhu nájemního bydlení. Při ročním zvyšování regulovaného nájemného o 14,2 procenta by trvalo dosažení požadované úrovně (5,5 procenta ceny bytu) 7,8 roku. Pokud bychom trvali na čtyřleté deregulaci, muselo by se nájemné v průměru zvyšovat o 30 procent ročně. Navrhovaný zákon o nájemném je tedy pouze polovičním krokem na cestě k narovnání trhu nájemního bydlení a hrozba prohry České republiky u Evropského soudu je nadále aktuální. Roční ztráta majitelů bytů s regulovaným nájemným v součtu činí zhruba 21,6 miliardy korun. V jistém smyslu to lze považovat za náklady na sociální politiku vlády ovšem placené majiteli bytů. Měřítkem této politiky ale není sociální potřebnost. Proto by náklady na důchodově testované sociální dávky kompenzující růst nájemného byly výrazně nižší, než částka prohraná ve Štrasburku.