Jedna z nejjednodušších pouček zní, že stát je špatným vlastníkem, a tato většinou platí - firmy jím vlastněné nefungují dobře. Dlouhodobě dobře fungující firma dokáže neustále identifikovat nové příležitosti na straně poptávky po službách a/nebo produktech a je schopna je naplnit. To vyžaduje přímý kontakt a komunikaci vedení společnosti se zákazníkem, firma musí přinášet zákazníkovi zvýšenou hodnotu, mít jasné zaměření, být odlišná od konkurence. Musí být schopna rychlé reakce, kterou zajistí pouze nebyrokratické, ploché firemní struktury, motivující kompenzační plán v celé organizaci, delegování pravomocí a minimum vzájemných vnitropodnikových vazeb a silný leadership vedení společnosti. Na vrcholu těchto charakteristik a jejich hlavní propagátor je pak vlastník společnosti, který má jediný cíl - maximalizovat hodnotu společnosti a pokud se tak dle jeho názoru neděje, mění vedení a dozorčí orgány.
Stát není většinou dobrým vlastníkem právě pro absenci onoho kritéria úspěšnosti - maximalizace hodnoty společnosti, nebo pro nedostatečný tlak na jeho převedení v praxi. A to ani není potřeba, aby se určitý podnik stal trafikou pro kamarády politiků, nebo aby plaval ve změti požadavků státu, nezřídka vzájemně se vylučujících. S velice ojedinělou výjimkou podniků, u kterých by zájem privátního vlastníka šel evidentně proti zájmu společnosti, tak na otázku zda privatizovat zůstává jasná odpověď (onou výjimkou mohou být energie, ekologie, apod. - jde pak v principu o implicitní zdanění všech ve formě nižších výnosů daného podniku pro sátní rozpočet, kompenzované vyššími daněmi). Úplně liché jsou pak námitky týkající se toho, že je nesmysl prodávat ziskové podniky, o absurditě "rodinného stříbra" nemluvě. Nesmysl je pouze prodávat je za cenu pod jejich hodnotou, která odráží onu dobrou ziskovost (a očekávaný vývoj v budoucnu).
Zdaleka však není jednoznačná odpověď na otázku, zda k odbourání onoho vlastnického znevýhodnění je nutná úplná privatizace, či pouze částečná (tj. zejména prodej minoritního podílu na burze). Většina privatizací po celém světě začíná právě částečným prodejem na akciovém trhu, ale protože si stát ponechává majoritu, může toto být vnímáno jako krok nedostatečný. Zde je ovšem nutno rozlišit dvě roviny - strategie podniku a jeho efektivita/produktivita v rámci dané strategie. Pokud jsou totiž např. navázány odměny managementu na vývoj ceny akcií (ignorujme nyní otázku toho, na co vlastně cena akcie reaguje), je zde i přes majoritní státní vlastnictví jasná motivace pro zvyšování hodnoty podniku. A na operační úrovni zřejmě ani stát nebude managementu bránit zvyšovat produktivitu a efektivitu (pokud podnik nefunguje plně jako nástroj sociální politiky v daném odvětví a v těch na něj navazujících). Konflikt, nebo alespoň nesoulad, ovšem může přetrvávat na úrovni strategické - ve volbě směru, kterým by se měl podnik ubírat. Zde je neustále riziko toho, že přetrvávající vlastnictví státu posune strategická rozhodnutí tam, kde by v případě privátního vlastníka nebyla a kam by ho ani management nesměřoval.
V ideálním případě tak částečná privatizace postačuje - stát si ponechává možnost mimořádného zásahu v případě "státního" zájmu, nezasahuje do stanovování hlavních strategických kroků, a už vůbec ne do operací firmy. Ty jsou pod kontrolou managementu, jehož odměny jsou navázány na zvyšování hodnoty podniku, částečně přes vývoj akcií na trhu. V dozorčích orgánech jsou lidé neprovázaní se stranickými zájmy, se zkušenostmi z odvětví a podnikatelstvím obecně. Jen mě teď nenapadá příklad takového ideálu.