Krachující továrna na obrazovky LG.Philips rozvířila diskusi o poskytování investičních pobídek velkým zahraničním investorům. Vláda se jasně postavila za pobídky, avšak ani argumenty proti nim nejsou zrovna slabé. Zajímavý je zejména konflikt aplikace ekonomických principů s praktickým uplatněním v hospodářské politice. Jaká jsou tedy pro a proti v této otázce?
Pro pobídky hovoří například pozitivní vliv na zaměstnanost. Většinou jde o velké investice směřované do oblastí s vysokou nezaměstnaností. Je lepší „připlatit“ za vytvoření pracovních míst než jen vyplácet nezaměstnaným dávky. Udržují se tak pracovní návyky a omezuje deziluze z nezaměstnanosti, což má na trh práce pozitivní vliv. I když jsou přicházející firmy mnohdy osvobozeny od daní, a tedy stát z investice samotné dlouho nic nedostává zpět, zapojení dalších dodavatelů zvyšuje efekt investice ve smyslu zlepšení zaměstnanosti a zvýšení celkového produktu.
Velmi důležitým argumentem pro je fakt, že „ostatní do dělají také“. Nutnost jít s davem je zde evidentní – pokud firma jinde pobídky dostane, do ČR bez nich nikdy nepřijde, ekonomika tak přichází o velké investice. Vedle ekonomických zmiňme také politické hledisko: Přilákání velké investice a vytvoření několika set pracovních míst se dá velmi dobře prodat veřejnosti.
Proti investičním pobídkám stojí myšlenka rovných podmínek na trhu. Zvýhodnění jedné velké firmy výrazně deformuje trh. Na jedné straně sice umožní navázání dodavatelských firem, na druhou stranu znevýhodňuje případnou konkurenci. Faktické dotování zvolené investice se děje ze státních peněz, skrze daně ji tak podporují stávající firmy. Mnohdy se proto může stát, že menší domácí firma dotuje příchod vlastního konkurenta – velkou mezinárodní korporaci. Stranou pak ponechme proklamace vlád o podpoře malého a středního podnikání.
Ekonomicky čistším způsobem, jak podpořit podnikání, by samozřejmě bylo plošné snížení firemních daní. Není jednoznačné, jestli má v současné době Česká republika možnost snížit daně natolik, aby přilákala i velké korporace bez pobídek. Minimálně vzhledem k podpoře menších domácích podniků by však tato varianta stála aspoň za pokus. Tendencí vlády (která o pobídkách rozhoduje) je přeceňovat roli velkých zahraničních investic na zaměstnanost.
Také snadnost, s jakou lze stěhovat výrobu, je argumentem proti pobídkám. Triviálním příkladem je firma, která využije pobídky, a za několik let, až se výhody vyčerpají, jde jinam (nejlépe opět s pobídkami). V praxi je situace složitější, stát si chce smluvně zajistit, že pobídky nebudou vynaloženy nadarmo a že společnost v zemi bude působit dlouhodobě. Spory táhnoucí se léta (Nomura) či prohrané arbitráže ale ukazují, že zabránit odchodu firmy je velmi nesnadné.
A nakonec znovu k LG.Philips. Formálně společnost vyhlásila ochranu před věřiteli, tedy bankrot, a zastavila výrobu. Za několik dní ji však opět obnovila a vláda začala usilovně přemýšlet, jak továrnu podpořit a zachránit několik stovek pracovních míst. Zde tkví další nebezpečí investičních pobídek. Vláda evidentně vidí, že podporu, kterou poskytla, při krachu firmy zpět asi nedostane, snaží se tak přilitím další podpory neztratit peníze, které už vynaložila. Dotováním neperspektivní výroby by pak její ztráty jenom narůstaly.
Otázka, která v nedávné době vyvstala, je jednoznačná: Je zvýhodňování velkých investorů přínosem? Má vláda tyto investory podporovat pobídkami? Zajímá nás Váš názor!
Hlasování a diskuse o tématu probíhá ZDE