Jedni je zavádí a rozšiřují, druzí je chtějí rušit. Jsou i třetí, kteří je považují za nezbytné zlo. Tato schizofrenie doprovází investiční pobídky. Dodnes nejsou politici ani ekonomové jednotní, zda investiční pobídky pomáhají či škodí. Patrně nejčastěji uváděným argumentem pro zavedení investičních pobídek je podpora „progresivních“ odvětví, která mohou nejvíce zvýšit hrubý domácí produkt, snížit nezaměstnanosti a vylepšit obchodní bilanci. Stát si tak bere právo poznat celospolečensky „výhodnější“ investice od investic ostatních. Obvykle bývají předmětem investičních pobídek „high-tech“ obory zpracovatelské průmyslu s vysokým podílem produkce určené na vývoz. Česká republika v tomto ohledu není výjimkou. V podstatě se nejedná o nic jiného než průmyslovou politiku se všemi jejími nešvary. Ví snad skupina politiků a úředníků lépe než poptávka na domácích a zahraničních trzích, do kterých oborů investovat? Jinými slovy zavedením selektivních investičních pobídek dochází k pokřivení tržního prostředí. A to ve dvou ohledech. Prvním je výběr podporovaných odvětví. Druhým minimální velikost investice. Suchá řeč ekonomické teorie tvrdí, že kapitál je alokován optimálně, jsou-li výnosy z každého podnikání zdaněny stejnou měrou. Distribuce kapitálu a zboží je v tržní ekonomice stejně důležitá jako produkce.
Pro praktický příklad „distorze“ způsobené investičními pobídkami nemusíme chodit daleko. Jedním z důsledků zavedení investičních pobídek v ČR je paradoxní vývoj struktury české ekonomiky. Ve vyspělých ekonomikách se podíl služeb na HDP pohybuje kolem 70 procent a stále zvolna stoupá. V průběhu ekonomické transformace se význam služeb v národním hospodářství zvyšoval i v České republice. V roce 1993 se služby podílely na HDP 50 procenty. O jedenáct let později již tento podíl dosahoval 61 procent. Zákon o investičních pobídkách pro zpracovatelských průmysl byl schválen v roce 2000 a loni podíl služeb na HDP dosahoval opět jen 58 procent. Poněkud podivná cesta k vyspělé ekonomice. Od loňska se investiční pobídky v podobě dotací týkají také služeb, ale jen poměrně úzkého segmentu (technologická centra a centra strategických služeb).
Ve prospěch investičních pobídek bývá uváděn ještě jeden argument. Tento nástroj umožňuje podporovat investiční aktivitu, aniž by se snížilo inkaso daně z výnosů stávajících výrobních kapacit. Pokles daňových příjmů je při použití investičních pobídek ve formě slev na dani nižší než při celkovém snížení daňové zátěže. Umělé dodatečné zvýhodnění nových výrobních kapacit ovšem zvyšuje motivaci vyměnit dříve stávající výrobní zařízení. Dříve, než by odpovídalo relaci výnosností nového a stávajícího výrobního zařízení a jejich cenám v tržních podmínkách. Jinými slovy dochází k plýtvání.
K jistému výpadku daňových příjmů samozřejmě také dochází a na místě je otázka nákladů příležitosti, tj. zda by tyto obětované daňové příjmy neposloužily ekonomice a společnosti lépe, kdyby byly použity jinak. Třeba na zvýšení kapacit vysokých škol nebo výstavbu dopravní infrastruktury.
Nejsilnějším argumentem pro existenci investičních pobídek je patrně fakt, že je nabízí většina vyspělých a rozvíjejících se ekonomik. Struktura, forma a rozsah investičních pobídek konvergují podobně jako celkové sazby efektivního zdanění firemních zisků. Na tomto místě nám pomůže spíše teorie her než ekonomie. Nabízí se paralela s reklamou. Používání reklamy zvyšuje celkové firemní náklady a v posledku i cenu zboží. Kdyby neexistovala reklama, bylo by levnější všechno zboží, na které zíráme v televizi před večerními zprávami. Potíž je v tom, že pokud jeden z výrobců daného zboží nebude používat žádnou formu reklamy, zatímco zbytek konkurence ano, jeho šance na trhu budou velmi malé. Existence selektivních investičních pobídek na jedné straně narušuje daňovou neutralitu mezi různými obory podnikání na domácím trhu, narovnává ovšem rozdíly ve zdanění v mezinárodním měřítku. Investiční pobídky představují mezinárodní problém, a proto jsou také předmětem regulace ze strany Světové obchodní organizace. Nicméně i na tomto poli prozatím stále vítězí krátkozraké zájmy jednotlivých zemí, podobně jako u liberalizace obchodu se zemědělskými výrobky a odstraňování dotací s nimi souvisejících. V obou případech se jedná o suboptimální řešení tzv. vězňova dilematu, k němuž se dostaneme vždy, když se alespoň jedna vláda pokusí převézt své sousedy nebo si alespoň usmyslí, že rozumí ekonomice lépe než firmy samotné.
Tento text byl prvně uveřejněn loni v červnu v Lidových novinách a na stránkách Patrie jej publikujeme s laskavým svolením redakce tohoto listu.
Je zvýhodňování velkých investorů přínosem? Má vláda tyto investory podporovat pobídkami? Hlasujte v nové ANKETĚ!