Církev a ekonomie mívají pramálo společného, alespoň na první pohled. Přesto se v poslední době jedno společné téma našlo: zadluženost domácností. Zdá se, že s dluhy domácností je již na pováženou. Ovládl české domácnosti mamon a nerozum skutečně natolik, že to se svými dluhy přehnaly?
Dnes zveřejnila Česká národní banka měnovou a bankovní statistiku za prosinec loňského roku. Hlavní informací je loňské zvýšení měnové zásoby (M2) o 8,2 procent, ale to dnes zajímá jen hrstku akademiků. Zato informace o zvýšení objemu úvěrů poskytnutých domácnostech o 32,5 procent (102 miliard korun) na 418 miliard korun dnes a zítra zaplaví mediální prostor. Dynamika těchto úvěrů je v posledních čtyřech letech velmi vysoká. Roční přírůstek vždy přesáhl třicet procent. Miliardy dluhů mohou vypadat ještě děsivěji, zahrneme-li i půjčky od nebankovních institucí, nákupy na splátky a leasing. V metodice národních účtů se podle našeho odhadu na konci roku dluhy domácností téměř dotkly hranice půl bilionu korun.
Relativní výše a přiměřenost zadluženosti domácností se obvykle používá poměr půjček a disponibilního důchodu. Před deseti lety se pohyboval tento poměr kolem 12 procent, v roce 2004 již činil 25,8 procent a loni podle našeho odhadu dosáhl 32,5 procent. Pro srovnání stejný ukazatel dosahuje v EU v průměru asi 65 procent, tj. dvojnásobku české hodnoty.
Přiměřenost dluhů je možné poměřovat také ukazatelem úrokového krytí, tj. porovnat náklady na dluhové financování s disponibilním důchodem domácností. I zde vychází finanční analýza výkazů domácností velmi dobře. Zatímco u podniků je obvyklé, že roční provozní zisk vydá na pět až deset ročních splátek úroků, disponibilní důchod domácností vydá na 44 let splácení úroků. Jinými slovy na splátky úroků padne 2,3 procenta disponibilního důchodu domácností. Zde je zajímavý rozklad tohoto ukazatele. Zatímco růst objemu dluhů vede ke zvyšování úrokových nákladů, klesající úrokové sazby působily na ukazatel úrokového krytí opačným směrem.
V případě bankovní statistiky se můžeme podívat i na skladbu úvěrů. Podíl dlouhodobých úvěrů poskytnutých domácnostem se loni zvýšil na 78 procent z předloňských 73 procent. Splatnostní strukturu můžeme brát jako ukazatel refinančního rizika dluhů domácností. Příčinou je skutečnost, že nejvíce si lidé půjčují formou dlouhodobých hypoték. Objem hypoték a úvěrů ze stavebního spoření se loni zvýšil o 71 miliard korun. Spotřebitelských úvěrů přibylo za 26 miliard korun.
Závěr? V mezinárodním měřítku není zadluženost českých domácností nadměrná a její rychlá dynamika souvisí s konvergencí životního stylu i bankovních služeb v ČR k vyspělým západoevropským společnostem. Stejným procesem prošly například Řecko či Portugalsko. Domácnosti si půjčují především na pořízení bydlení. Pro banky je to dobrá zpráva, neboť takové úvěry jsou zpravidla zajištěny nemovitostí. Pro církev také, neboť potřeba bydlet asi není projev marnotratnosti.