Epizoda českého vzdoru v Bruselu byla krátká. Diplomatická bitva o daň z přidané hodnoty v EU připomíná českou šlechtu na Bílé hoře nebo pasáže z Haškova Švejka. ČR ustoupila, prohrála. Bez diskuse. Celá ta švejkovina graduje kličkou, kterou chce vláda využít k ponechání většiny bytové výstavby ve snížené sazbě DPH. Stále ovšem nezazněla otázka, zda to vše je zapotřebí.
Česká vláda objevila jinou unijní reguli, podle níž lze využít sníženou sazbu DPH pro bytovou výstavbu v rámci sociální politiky. No a typicky po česku chce tuto skulinu využít pro většinu nových bytů a domů jednoduše tak, že je označí za sociální bytovou výstavbu. Většina naší země je asi sociální případ soudě nejen podle současného systému sociálních dávek ale i navrhované daňově-bytové politiky.
Možná už by to chtělo nějakou ucelenou koncepci vládní politiky v oblasti bydlení. Podpora stavebního spoření je diskutabilní nástroj, zvláště když se míjí účinkem a především slouží jako dotace úspor. Podpora hypoték je ještě spornější případ. Půjčování prostředků z privatizace skrze půjčky Státního fondu rozvoje bydlení je už jednoznačně špatně. Stejně jako dlouho odkládaná a nakonec nedostatečná deregulace nájemného.
Ale zpátky k otázce, zda by byla česká bouře v bruselské sklenici vody nutná. Nebyla. Nižší sazba DPH supluje vysoké tržní nájemné, které je důsledkem nízkého regulovaného nájemného. Regulované nájemné bylo dlouho posvátnou krávou a podpora vlastnického bydlení znouzectnost. Při zmírnění či odstranění regulace nájemného není nutné pokračovat v tak rozsáhlé podpoře vlastnického bydlení jako dnes, včetně nízké sazby DPH na bytovou výstavbu. Navíc náš daňový systém trpí obrovskou disproporcí přímých a nepřímých daní. Přesun alespoň některých položek ze snížené do základní sazby DPH by jí částečně zmírnil. Vyšší výnos DPH mohl posloužit k nižším přímým daním. Místo toho si ale zaplevelíme daňový systém dalšími výjimkami a budeme o sobě tvrdit, že tři čtvrtiny populace jsou sociální případy. Švejk by řekl, že císař pán musí bejt z toho blbej.