Evropská měnová unie a její nejviditelnější reprezentant, jednotná měna euro, si nemohou stěžovat na nedostatek problémů. Od začátku své existence před necelými třemi roky ztratilo euro čtvrtinu své vnější hodnoty vůči dolaru. Mnohem důležitější jsou strukturální změny, ke kterým dochází na evropských finančních trzích a potažmo v evropských ekonomikách. A zde není pochyb, že vývoj jde správným směrem, i když pomaleji, než by bylo žádoucí.
Zpomalení ekonomického růstu v USA a ve světě však představují pro EMU vážnou zkoušku, mnohem komplikovanější než oslabování kurzu eura. Projekt jednotné měny byl totiž založen maastrichtskými smlouvami a následným Paktem stability a růstu, které do značné míry omezily volnost vlád určovat hlavní parametry hospodářské politiky.
Pravomoc určovat úrokové míry se přesunula na Evropskou centrální banku, která se zatím projevuje jako velmi opatrná, někdo by řekl až apatická centrální banka, která velmi nerada hýbe s úrokovými sazbami. To se jeví některým politikům, ale i ekonomům jako velké minus v současné situaci, kdy světová ekonomika stojí na pokraji recese.
Kromě měnové politiky může sloužit vládám k zmírňování výkyvů ekonomiky i fiskální politika. V období ekonomické recese může vláda zvyšovat svůj schodek a stimulovat poptávku, v období konjunktury může vláda naopak poptávku brzdit rozpočtovým přebytkem. Tato učebnicová strategie ovšem v Evropě selhala zcela spektakulárně v 70. a především 80. letech, kdy schodky rozpočtů rostly bez ohledu na fázi ekonomického cyklu. Jako reflexi tohoto vývoje prosadilo především Německo Pakt stability a růstu, který svazuje ruce vládám i v rozpočtové politice a omezuje schodek veřejných rozpočtů na 3% HDP. Výjimky jsou možné jen v období skutečně mimořádné recese a ve všech jiných případech by překročení limitu 3% HDP znamenalo masivní pokuty pro provinilé země.
Pakt stability a růstu byl zcela vědomě schválen jako velmi rigidní a přísný systém, protože německá vláda se obávala, že jakákoliv úniková cesta ve formě výjimek či zvláštních ustanovení by vedla k narušení důvěry v systém a k oslabení projektu společné evropské měny. Je proto paradoxní, že právě z německé strany dnes přicházejí názory, že Pakt je potřeba modifikovat. Jelikož měnová politika, svěřená ECB, je v Německu tradičně posvátná, pozornost se obrací na politiku rozpočtovou, resp. na limity jejího využití. Pět z šesti německých výzkumných ústavů ("šest moudrých"), které mají tradičně velký vliv na německou vládu a které pravidelně vydávají společné hodnocení německé ekonomiky, se shodlo, že Pakt je třeba změnit a jako nejschůdnější navrhují sledování jen "strukturální části" rozpočtového schodku, ne jeho celkové výše. Jeden z těchto ústavů dokonce označil Pakt za "mrtvý."
Tato debata naznačuje, že současné nastavení pravidel hospodářské politiky v rámci eurozóny bude vystaveno zatěžkávací zkoušce. Zkušenosti i ekonomická teorie zřejmě nedovolí změny v oddělení měnové politiky od politické reprezentace, zkušenosti jsou přece jenom příliš bolestivé.
Složitější je otázka rozpočtové politiky. Pakt stability a růstu byl přijat právě po špatných zkušenostech s jednostrannou "pružností" rozpočtové politiky. Pro každou vládu je mimořádně lákavé zvyšovat výdaje a schodek v období oslabení ekonomického růstu. Když však přijde čas na pružnost druhým směrem, tedy zpřísnění rozpočtové politiky v období hospodářského oživení, vlády prokazují pozoruhodnou "nepružnost" a schodky ne a ne zmizet. Zkušenost s takovýmto vývojem máme ostatně i my. Vláda rychle zvýšila schodek veřejných rozpočtů v letech 1999 a 2000, tvrdíc, že jde o reakci na ekonomickou recesi. Dnes, když ekonomika roste, se rozpočtové schodky dále zvyšují…
Pakt stability a růstu se pokusil tento problém vyřešit stanovením přísných pravidel, limitujících velikost schodku. Vlády eurozóny se kromě toho dohodly na strategii dlouhodobě vyrovnaných rozpočtů. Od roku 2003 tak měly být rozpočty zemí eurozóny za normálních okolností vyrovnané, právě proto, aby bylo možné v okamžiku ekonomické recese zvýšit schodek a neohrozit přitom hranici 3% HDP. Jak už to bývá, vyrovnaný rozpočet většina zemí nedosáhne a ekonomická recese přichází. Není divu, že se zvedají hlasy požadující uvolnění pravidel a zmírnění nepříjemných efektů recese.
(Ondřej Schneider)