Vysoká nezaměstnanost je zřejmě největší slabinou evropské ekonomiky. V Evropské unii zůstává téměř 10% lidí bez práce i po několika letech slušného ekonomického růstu. Na vině jsou samozřejmě vysoké daně, které evropské vlády vybírají a rigidní pravidla, kterými svazují trh práce ("fire and hire" v ekonomickém žargonu). Většina evropských vlád reaguje na vysokou nezaměstnanost rozšiřováním sociální sítě (a tedy zvyšováním daní pro ty, kteří práci stále ještě mají) a nebo legislativními "triky" (35-ti hodinový pracovní týden ve Francii).
Hitem 90. let však byla tzv. "aktivní politika nezaměstnanosti," která má pomáhat lidem nacházet práci. Česká vláda se ve svém Národním akčním plánu zaměstnanosti chlubí, že na aktivní politiku zaměstnanosti vynaložila v roce 2000 tři miliardy korun (letos by to měly být 4 miliardy) a že tímto způsobem "vytvořila" 25 tisíc" společensky účelných pracovních míst" a že je potřeba programy aktivní politiky zaměstnanosti dále rozšiřovat.
Takové vládní statistiky vypadají úctyhodně a zdají se nabízet řešení problému nezaměstnanosti: stačí zvýšit výdaje a vytvoříme tolik "společensky účelných pracovních míst," že nezaměstnanost nebude problém. Skutečnost je samozřejmě složitější. Zkušenosti z jiných zemí ukazují, že uměle vytvářená místa většinou nevydrží dlouho: například ve Velké Británii opustí 40% takto umístěných zaměstnanců novou práci do 3 měsíců, za půl roku je jich zaměstnaných méně než polovina. Pro Českou republiku nejsou podobná čísla k dispozici, ale lze očekávat, že nebudou lepší.
Velká Británie však poskytuje ještě jinou inspiraci: již několik let zde existuje program Employment Zones, kde soukromé licencované firmy mají za úkol najít co nejvíce nezaměstnaným co nejtrvalejší zaměstnání. Soukromé firmy dostávají zaplaceno podle svých výsledků a na většinu plateb mají nárok jen tehdy, zůstane-li dříve nezaměstnaný v nové práci nejméně 3 měsíce. Mohou se přitom rozhodovat zcela svobodně, jakým způsobem toho dosáhnou. Nezaměstnaným tak mohou nabízet různý "mix" dávek a úlev tak, aby se jim vyplatilo práci hledat, přijmout a nakonec v ní zůstat. Výsledky těchto soukromých firem jsou povzbudivé: za méně peněz jsou schopny vrátit více lidí zpátky do produktivní činnosti. Proč takový systém nerozšířit a nepřijmout i v České republice? Jejich prvními klienty by mohli být zaměstnanci státních Úřadů práce…
(Ondřej Schneider)