ČR není jedinou zemí, která se potýká se schodky veřejných rozpočtů. Evropská centrální banka ve svém poslední měsíční bulletinu varovala před hrozbou fiskální nedisciplinovanosti v zemích EU. Konkrétně jmenovala Itálii, Francii, Německo a Portugalsko, kde cyklicky očištěné schodky veřejných rozpočtů pravděpodobně přesáhnou 1%. Podle projekcí Evropské komise by se měl konsolidovaný rozpočtový schodek po vyloučení příjmů z prodejů licencí UMTS v zemích eurozóny letos prohloubit na 0,8% hrubého domácího produktu z loňských 0,7% (z pozice českého občana je kritika zhoršení o desetinu procenta jistě úsměvná). Bylo by možné argumentovat, že za očekávaným mírným zhoršením bude stát především očekávané zpomalení hospodářského růstu v eurozóně. Tato argumentace se však nezdá být správná, protože cyklicky očištěné ukazatele ukazují dokonce na výraznější zhoršení.
Příčinou narůstajících schodků je snížení daňových sazeb a sazeb sociálního pojištění. V jistém smyslu lze tento postup chápat jako odměnu po období rychlé fiskální konsolidace, kterou musely země eurozóny projít ve snaze dostát maastrichtským kritériím, jež jsou nominačním kritériem pro vstup do hospodářské a měnové unie. Snížení schodků veřejných financí a především veřejného dluhu snížilo náklady na dluhovou službu. Evropská centrální banka však varuje, že současné snížení daňových sazeb představuje vyšší náklad než přínos z nižších úrokových nákladů dluhové služby. Zbývá jediné doporučení: omezit výdaje.
Proč Evropské centrální bance vadí mírné prohloubení schodků veřejných financí? Tvůrci Hospodářské a měnové unie si byli vědomi nutnosti dosažení fiskální disciplíny bez níž nelze dosáhnout makroekonomické stability včetně udržení nízké inflace a stabilní měny. Proto vznikl Pakt stability a růstu, který jednotlivé zúčastněné země zavazuje vytvořit a dodržet stabilizační programy týkající se právě veřejných rozpočtů. Podle těchto programů pro letošní rok měl konsolidovaný schodek veřejných rozpočtů v eurozóně klesnout na 0,6% hrubého domácího produktu.
Je otázkou, zda je kritika Evropské centrální banky oprávněná. Může zmíněné zhoršení fiskální situace, jež lze nazvat velmi mírným, ohrozit cíle měnové politiky? V situaci, kdyby uvolnění fiskální politiky vedlo k rychlému růstu ekonomiky, mohly by skutečně vzniknout poptávkou tažené inflační tlaky. Pro letošní rok však ECB, jejíž předpovědi patří mezi optimistické, odhaduje, že ekonomika eurozóny poroste tempem 2,2%-2,8%. Tempo růstu potenciálního produktu pro eurozónu bývá odhadováno na 2,5%. Nezdá se tedy, že by z titulu fiskálního impulsu mohly vzniknout inflační tlaky. Zakopaný pes je jinde: kolísání cen surovin na světových trzích a slabé euro.
Ač je eurozóna poměrně ekonomicky uzavřenou skupinou, značný pokles eura vůči ostatním světovým měnám a následné zvýšení dovozních cen se do určité míry muselo promítnout do cenové hladiny v eurozóně.
ECB si tak koleduje o další kritiku. Jako by jí nebylo málo. Podle průzkumu agentury Reuters z konce května mezi renomovanými analytiky z celého světa (celkem jich bylo 32) je Evropská centrální banka nejhorší v transparenci a prezentaci své politiky. Porovnávány byly Bank of England, FED, ECB, Bank of Japan a Bank of Canada. V efektivitě měnové politiky se ECB umístila na předposledním místě, když předstihla pouze japonskou centrální banku.
(David Marek)