Nejednohlasné rozhodnutí o snížení dvoutýdenní repo sazby ukazuje, že rozhodování asi nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. O tom svědčí také diskuse, v níž padla řada argumentů proti snížení sazeb. Mezi nejdůležitější argumenty patří domněnka, že současný hospodářský růst se již pohybuje nad úrovní růstu potenciálu české ekonomiky. To znamená, že dochází k uzavírání produkční mezery, která vznikla předchozí recesí.
Dalším poměrně silným argumentem je dodatečný poptávkový impuls vyplývající z prohlubujících se schodků veřejných rozpočtů. V zápise je sice uvedeno, že na tato rizika bude ČNB reagovat teprve tehdy, až začnou vstupovat do inflačních prognóz. Inflační modely se však zpravidla opírají o vývoj na poptávkové straně a nabídkové straně ekonomiky. Řekne-li se tedy, že existuje dodatečný poptávkový impuls, v českém případě v podobě deficitních veřejných financí, je tedy samozřejmé předpokládat dopad na inflaci. Tato rizika nejsou zjevná, obtížně kvantifikovatelná a spíše střednědobého charakteru. To by nicméně nemělo vést k jejich podceňování. Samy o sobě by schodky nemusely mít zjevný dopad, je však třeba počítat s multiplikačními efekty.
Od snížení úrokových sazeb o 25 bps nelze očekávat žádné zázraky, co se týče dopadu na vývoj úvěrové emise. Žába na prameni je jinde. Navíc reálná úroková sazba u nově poskytovaných úvěrů nebyla ani před snížením úrokových sazeb na rozvíjející se ekonomiku nijak vysoká (zhruba 2,1% v lednu, deflováno PPI). To je úroveň srovnatelná spíše s vyspělými zeměmi. V poslední době navíc došlo k poklesu na delším konci výnosové křivky, což samo o sobě znamená určité uvolnění měnových podmínek.
Relevantním argumentem pro snížení úrokových sazeb však je vývoj směnného kurzu koruny. Koruna posiluje v nominálním i reálném vyjádření, což vede ke zpřísnění měnových podmínek. V kontextu indexu měnových podmínek je adekvátním opatřením snížení úrokových sazeb. V konečném důsledku by mělo dojít ke korekci obou vlivů, úrokových sazeb a směnného kurzu, na agregátní poptávku. Nelze však opomenout změny ve struktuře poptávky. Zatímco silnější koruna může vést ke zpomalení růstu vývozu, nižší úrokové sazby by naopak mohly podpořit domácí poptávku, jež se zčásti realizuje z dovozu. Takový posun vede k prohlubování vnější nerovnováhy. Agregátní poptávka a hrubý domácí produkt sice porostou stejným tempem, jako kdyby se nezměnily úrokové sazby ani kurz, avšak při větším deficitu obchodní bilance a běžného účtu.
Vzhledem k existenci těchto rizik se domnívám, že prostor pro další snížení úrokových sazeb není příliš velký. Inflace sice může klesnout díky příznivému vývoji nákladových faktorů, jež jsou důležité především u potravin a pohonných hmot, centrální banka by však neměla reagovat ani na negativní ani na pozitivní nabídkové šoky. Obavy z dalšího, v pořadí již čtvrtého, podstřelení inflačního cíle jsou zřejmě velmi silné. Na tomto místě se vynořuje otázka, zda je cílování inflace v té formě, jak prováděno v ČR, optimální měnovou strategií.
(David Marek)