Konec roku znamená začátek tahanic o výši růstu mezd pro příští rok. Odbory již zveřejnily své požadavky, proti nimž se vznesla vlna kritiky. Nikoli neoprávněné. Mzdový vývoj je zásadním parametrem ekonomického systému. To je také důvod, proč se centrální banka pokusila ustavit pravidelné setkání s odbory právě v období před uzavíráním nových kolektivních smluv. Pokusme se podívat na mzdy z několika úhlů.
Obvyklým argumentem pro stanovení přípustného růstu mezd bývá očekávaná inflace a růst produktivity. Vzhledem k tendenci přijímat adaptivní očekávání se centrální banka snaží zasáhnout do rozhodovacího procesu odborů a poskytnout svůj pohled a své prognózy, týkající se především inflace. Vzhledem k faktu, že inflace pro příští rok bývá odhadována na podobné úrovni jako v letošním roce (prognóze Patrie pro konec roku 2000: 4,1%, pro konec roku 2001: 4,5%), není důvodu, aby se pohled odborů a centrální banky na vývoj inflace příliš lišil. Otázkou je vývoj produktivity práce. Po letošním poměrně svižném růstu produktivity by se však situace v příštím roce nemusela opakovat. Letošní zvýšení produktivity stanovilo vyšší základ pro porovnávání, takže z čistě statistických důvodů by mohl být přírůstek produktivity nižší. K růstu produktivity práce přispíval také pokles počtu zaměstnanců. V průmyslu se za leden až říjen snížil jejich počet meziročně o 2,9% (tj. 34 tis. osob), ve stavebnictví o 4,7% (8,2 tis. osob). V posledních měsících je zřetelné snížení poklesu počtu zaměstnanců a pro příští rok bychom neměli počítat s takovým přínosem k růstu produktivity jako v roce letošním.
Mzdy však nelze posuzovat jen v takto úzce vymezeném rámci. Chybou je vůbec vyslovovat jednu cifru požadovaného růstu mezd. Situace je v každé firmě rozdílná a tomu by měla odpovídat i její mzdová politika. Současné hospodářské oživení se stále nezbavilo nálepky „křehké“, což odpovídá situaci v řadě firem. Vzhledem k silné závislosti na vnějším hospodářském vývoji a očekávaném zpomalení hospodářského růstu v západní Evropě dojde k utužení konkurenčních podmínek na tamních trzích. Přehnané požadavky na růst mezd by v takové situaci mohly mít dva důsledky. Prvním je promítnutí zvýšených mzdových nákladů do cen, s čímž souvisí pokles konkurenceschopnosti. Druhým možným důsledkem je zhoršení hospodářských výsledků firem. Oba případy znamenají hrozbu propouštění ve firmách „nakažených“ nezdravě silným růstem mezd.
Dalším rozměrem, v němž je potřeba o vývoji mezd uvažovat, je vývoj vnější nerovnováhy. Tento rozměr je sice implicitně zahrnut v relaci mzdy versus produktivita práce. V ekonomice, která prochází hlubokými strukturálními přeměnami, by však bylo chybou stavět rovnítko mezi růst produktivity a růst reálné mzdy. A to ze dvou důvodů. Domácí firmy potřebují získat kapitál pro svůj další rozvoj a jedním ze zdrojů by měly být vlastní zdroje. Při současné úrovni mobility zahraničního kapitálu a nemožnosti spoléhat na bankovní zdroje je žádoucí, aby firmy byly schopny generovat dostatek vlastních investičních zdrojů. Druhým důvodem je skutečnost, že nezbytná investiční aktivita vede k enormním dovozům strojů a jiného investičního zboží. Transformující se ekonomiky tak automaticky generují schodkové obchodní bilance a běžné účty platební bilance. Pokud se má vnější nerovnováha udržet v přijatelných mezích, neměla by k jejímu výraznému prohlubování přispívat neadekvátně vysoká spotřebitelská poptávka. Pro příští rok očekáváme prohloubení schodku obchodní bilance na 170 mld. Kč, tj. 8,2% HDP při očekávání mírnému zrychlení růstu spotřebitelské poptávky. S rychlým růstem mezd lze očekávat i rychlejší růst spotřebitelské poptávky a tedy i větší schodky obchodní bilance a běžného účtu.
Požadavek na střídmost v mzdových požadavcích nepředstavuje nepřejícnost centrálních bankéřů či analytiků, ale opatrnost v otázce makroekonomické stability. Je lepší zvyšovat životní úroveň postupně při zachování makroekonomické stability a postupné přeměně struktury ekonomiky žádoucím směrem, než požadovat vysoké mzdy dnes na úkor recese a zpomalení strukturálních reforem v letech příštích.
(David Marek)