Poslanci českého Parlamentu by měli právě dnes hlasovat ve třetím čtení o zákonu o České národní bance. Novelizace zákona, která se zpočátku zdála být jen běžnou procedurální záležitostí, kdy Česká republika slaďuje své zákony s Evropskou unií, se stala politickou bitvou. Do té vytáhla Občanská demokratická strana, resp. její vůdce Václav Klaus, který se snaží přistřihnout křidélka České národní bance a přitáhnout ji výrazněji pod kontrolu politiků. To, že si zároveň může srovnat účty s guvernérem ČNB Tošovským a oslabit prezidenta republiky Havla je jen třešničkou na dortě. ČNB se brání odkazy na evropské zvyklosti a bojí se omezení své nezávislosti, ztráty prestiže a koneckonců i odchodu některých představitelů banky na lépe placená místa. Vláda se přestřelce mezi ODS a ČNB raději vyhýbá a kromě ministerstva financí se prakticky nijak nevyjadřuje. V politickém mumraji se však ztrácí racionální jádro celé debaty a pro vnějšího pozorovatele je celý povyk těžko pochopitelný.
Jádro je přitom poměrně jednoduché:
peníze jsou příliš vzácné na to, abychom je svěřovali politikům. Proto jsou dnes již všude v civilizovaném světě zodpovědné za měnovou politiku, tj. za různě definovanou stabilitu cen a pokud možno i stabilitu směnného kurzu národní měny, centrální banky. Zkušenosti posledních desetiletí totiž jednoznačně ukazují, že politici (ať už je to vláda nebo parlament) nejsou zkrátka schopni odolat pokušení manipulovat s měnovou politikou (a tedy cenami a směnnými kurzy) tak, jak jim velí jejich politický instinkt. A ten je vždy krátkodobý - v normálnějším světě politici uvažují ve čtyřletých cyklech, u nás někdy spíše v cyklech týdnů či měsíců. Pokud se tedy politici dostanou ke kormidlu měnové politiky dříve nebo později se inflace začne zvyšovat a kurz měny se začne propadat. Příkladů lze najít nepočítaně. Od jugoslávské hyperinflace, k dramatickému oslabování britské měny až k bankovní krizi v Indonésii, vždy lze v pozadí najít vládu, která řídila centrální banku, rozhodovala o její politice a vyměňovala guvernéra podle své libovůle.
Každý z českých poslanců, a především těch, kteří budou bojovat za pozměňovací návrhy z dílny ODS, bude samozřejmě tvrdit, že nezávislost centrální banky je mu nebo jí svatá a že "jen" chtějí přesněji upravit některé nejasnosti předchozí verze zákona. To by jistě byl bohulibý záměr, protože není sporu, že zákon o centrální bance není dokonalý. Bohužel, energie poslanců se vybíjí na návrzích, které jsou přinejmenším sporné a stranou ponechávají návrhy, které by stály za úvahu.
Poslanci ODS navrhují několik skupin změn zákona, které by v kombinaci mohly z ČNB učinit poslušného sluhu parlamentu, případně vlády. Pro skutečně nezávislý výkon funkce ČNB je nezbytné, aby členové jejího vedení byli nezávislí na momentální náladě politiků. Není zkrátka možné přijímat obtížná rozhodnutí, jako je třeba zvýšení úrokových sazeb nebo zpřísnění dohledu nad činností bank, pokud by nad členy bankovní rady stále visel meč možnosti odvolání, případně "úpravy platu" ze strany politiků. Proto je jen těžko přípustné, aby parlament mohl odmítnout zprávu ČNB o měnovém vývoji (která je ostatně zprávou o minulosti, takže co by vlastně parlament "odmítal"?) a žádat od ČNB "nápravu". Znamená to, že by poslanci například odhlasovali, že ČNB má snížit úrokové sazby? To je absurdní představa.
Stejně tak čouhá sláma z bot návrhům, které mají usnadnit odvolávání členů bankovní rady. Nelíbíš se poslancům? Důvod k odvolání se vždycky najde. Další návrhy poslanců ODS spíše ukazují na jejich neprofesionalitu. jak by například mohla ČNB fungovat jako strážce měny, kdyby nesměla na trhu obchodovat s ničím jiným než svými vlastními cennými papíry? A jak by NKÚ posuzoval, zda konkrétní intervence na trhu byla efektivní?
V některých oblastech by naopak bylo vhodné uvažovat odvážněji, než jak to činí poslanci. Bankovní rada ČNB, tj. sedm členů, je dnes jmenována prezidentem republiky a jeho jmenování je konečné. Řada ekonomů navrhovala, aby jmenování předcházelo veřejné slyšení kandidátů, kde by museli osvědčit své profesionální předpoklady pro výkon své funkce. Jmenování by také mohlo podléhat schvalování v Senátu, který není díky způsobu volby a délky mandátu senátorů natolik politicky vyhraněná instituce jako vláda nebo parlament. Byl by tak vytvořen systém určité kontroly procesu jmenování, aby nezůstalo v rukou jediné osoby.
Bohužel, návrhy poslanců ODS svědčí spíše o tom, že jim jde o moc nad centrální bankou a ne o zlepšení jejího fungování. Moc je jistě hezká věc, ale všeho moc škodí. To platí i pro české poslance.
Ondřej Schneider
Patria Finance a FSV UK