Americká ekonomika se má, především ve srovnání s evropskou, čím chlubit. Vyšší růst, nižší nezaměstnanost, větší podíl inovací, nejvíce vynálezů na světě. Američané jsou také na svoji ekonomiku právem hrdí. Zdá se však, jakoby ztráceli nervy. Ačkoliv americká ekonomika loni vzrostla o 2,4% a letos se očekává růst o 2,5%, podle rétoriky amerických představitelů i finančníků se zdá, že USA se nalézají v hluboké hospodářské krizi. (Zajímavé je, že HDP tzv. eurozóny loni vzrostlo o 0,7% a letos to bude 1,3%…)
Americká vláda prezidenta Bushe přišla již v roce 2001 s daňovou reformou, kterou snížila očekávané daňové příjmy federální vlády v letech 2002 až 2011 o 1,350 miliard dolarů. V té době se tato reforma zdála být uměřená, neboť americký kongresový rozpočtový úřad odhadoval, že federální rozpočet by za těchto deset let měl nakumulovat přebytky až ve výši 5 trilionů dolarů. Prezident Bush tak jen plnil svůj slib a „vracel peníze Američanům.“ Jak už se to tak stává, odhady se mění a dnes stejný úřad odhaduje, že přebytky rozpočtu by mělo dosáhnout jen 1,336 miliardy dolarů, tj. tak akorát na pokrytí předchozí daňové reformy. (Stranou zůstávají jakékoliv úvahy o financování očekávaných vyšších výdajů na důchody a zdravotní péči generace tzv. baby boomers, kteří začnou koncem této dekády odcházet do důchodu.)
V této situaci však prezident Bush přichází s další iniciativou: daně by se měly snížit o dalších 670 miliard dolarů, především akcelerací návrhů z roku 2001 a eliminací daně z dividend (toto opatření by mělo snížit příjmy federální vlády o cca 360 miliard dolarů). Pokud by i tento druhý Bushův plán byl přijat, znamenalo by to největší fiskální manévr v dějinách USA a zřejmě i celého světa. Za pouhé dva roky by se výhled rozpočtů úplně změnil: z přebytků budou schodky a z obav finančních trhů z klesající nabídky dluhopisů jsou obavy z jejich záplavy.
Je rozhodnutí americké vlády správné? „Normativně“ zřejmě ano: nižší daně jsou vždy lepší a lze počítat s tím, že nižší daně podpoří růst americké ekonomiky. Nejodvážnější a nejsprávnější je snaha zrušit zcela daně z dividend, které dnes jen vedou k nižším investicím a odrazují firmy od vyplácení dividend. Navíc je možné spekulovat, že jen snížení daní a tedy krátkodobý schodek přinutí vládu snižovat výdaje a dlouhodobě tak povede k nižším státním rozpočtům.
Na druhou stranu, „Bushův manévr“ je mimořádně masivní“ americké ekonomika dostane prudký fiskální impuls a je docela možné, že načasování impulsu bude tak nešťastné, že zvýší spotřebu a investice právě v okamžiku, kdy americká ekonomika bude stejně na vzestupu a dojde tak jen ke zhoršení deficitu na běžném účtu a k zvýraznění vnější nestability americké ekonomiky, která je i dnes závislá na přílivu zahraničních financí.
Pokud se také nenaplní druhá část plánu, tj. snižování rozpočtových výdajů, může být Amerika na cestě k hlubokým rozpočtovým schodkům, které ji tak poznamenaly v 70. a 80. letech. Evropští politici, kteří dnes závidí Bushovi jeho odvahu a také jeho volnost v rozpočtové politice, by se pak dočkali sladké odměny za to, že sami sobě takovéto manévry znemožnili, nebo alespoň ztížili, přijetím Paktu stability a růstu. Volnost pro politiky může (může!) být krátkodobě užitečná, neboť jim dává nástroje jak reagovat na pokles ekonomiky. Dlouhodobě ale ještě žádný politik manipulováním rozpočtové politiky nic dobrého nezpůsobil. Věřme, že Bushovi poradci jsou si toho vědomi.
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.