Čas mezi Vánocemi a novým rokem bývá obdobím, kdy většina ekonomických i politických instituci zpomaluje svůj chod na minimum, pročež, aby bylo vůbec o čem psát, rodí se jako houby po dešti nejrůznější „ohlédnutí za uplynulým rokem“, „výběry nejdůležitější události uplynulého roku“, popř. „zamyšlení nad tím, co nás čeká v roce příštím“.
Achillovou patou mnoha příspěvků z této kategorie je úsilí o napsání všestranně vyváženého a objektivního textu. Přitom platí, že i kdyby se autor rozkrájel, vždy se najde někdo, kdo zpochybní jím nabízený výběr témat a trendů, event. mu podsune skryté politické nebo majetkové zájmy. Myslím, že jedinou cesta, jak podobným výhradám předejít, je hned v úvodu přiznat: „to co budete číst, je ryze subjektivní výběr ekonomických jevů, které mě v uplynulém roce do té míry zaujaly, že jsem si je zapamatoval, a rád bych Vám je nyní připomenul“.
Jak víme ze sdělení statistického úřadu, česká ekonomika v roce 2001 již druhý rok po sobě rostla solidním tempem, blížícím se 3 % meziročně, a to navzdory situaci, kdy se největší světové ekonomiky, americká, japonská a německá propadly do recese. Existuje opodstatněná naděje, že obtíže vyspělých tržních ekonomik se nás v roce 2002 sice dotknou, náš hospodářský růst však nezadusí. Jedná se přitom o růst, který není tažen neproduktivním konzumem, ale poměrně vyváženou kombinací investiční a spotřebitelské poptávky.
Inflace zůstává v České republice pod kontrolou, nezaměstnanost je stabilizována na úrovni, která sice není - bráno absolutně - ideální, ekonomicky je však přiměřená a obhajitelná. Úrokové sazby klesají, velké české banky jsou konečně v soukromých rukou a pokračuje rovněž privatizace zbývajících velkých domácích společností (byť můžeme leccos namítat proti technice této privatizace).
Příliv přímých zahraničních investic se ve 3. čtvrtletí sice zpomalil, prokazatelně se však nezastavil. Cesta do Evropské unie vypadá po vydání poslední hodnotící zprávy výrazně umeteněji, než byla před rokem…
Co by nás mělo v české ekonomice na konci roku 2001 nejvíce zneklidňovat? Domnívám se, že laxnost, s níž rozhodující hospodářsko-politické subjekty přistupují k nezbytné reformě výdajové stránky veřejných financí. Jistě, často citovaný schodek státního rozpočtu je nepříjemný, nárůst veřejného dluhu v posledních letech je frapantní, ovšem tou patrně největší hrozbou je neexistence širokého konsensu ve společnosti i mezi politickou reprezentací o tom, že systém veřejných výdajů si urychleně žádá provedení opravdu hlubokých změn. Rád bych věřil, že po parlamentních volbách v příštím roce dojde u tohoto citlivého tématu k významnému pozitivnímu posunu…
Martin Kupka