Francouzský premiér Lionel Jospin se minulý měsíc postavil za zavedení tzv. Tobinovy daně, která by měla zdaňovat mezinárodní přesuny kapitálu. Tato daň, nazvaná podle amerického nositele Nobelovy ceny za ekonomii Jamese Tobina, by měla být uvalována na jakýkoliv přesun kapitálu přes národní hranici. Někteří politici navrhovali zavedení takové daně již několikrát, většinou tyto návrhy přisuzovaly příjmy z daně mezinárodním institucím, jmenovitě Spojeným národům. I procentně nepatrné zdanění finančních toků by podle těchto představ mohlo bohatě naplnit pokladny Spojených národů, což je myšlenka pro řadu politiků a pro všechny zaměstance UN jistě lákavá.
Tobinova daň přesto nebyla nikdy zavedena, protože to prakticky není možné a protože by měla řadu negativních účinků. Na negativní účinky Tobinovy daně upozornil i německý ministr financí Eichel, stejně jako představitelé ECB, kteří se vyjadřovali k návrhu francouzského premiéra. Německý kancléř Schroeder ovšem Jospinův návrh jako správný politik opatrně podpořil a vyzval k "další diskusi". Proč ne, Angličané mají na takovou výzvu trefné přísloví "talk is cheap". Zkusme však zmínit alespoň několik základních problémů spjatých s Tobinovou daní.
Příznačné je časté tvrzení, že při mezinárodních finančních transakcích se nic nového nevytváří a že pokud někdo získává, jiný musí ztrácet. Kdo, například, ztrácí, pojistí-li se velká německá banka proti poklesu kursu dolaru za 12 měsíců a převede přitom na účet jiné, například americké, banky několik stovek miliónů eur? Dodejme jen, že ona americká banka může eura obratem poslat na jiný účet, kdekoliv na světě, vedený například v jenech, aby se sama pojistila. Obě banky vstupují do naprosto normální, dobrovolné transakce, při které minimalizují své riziko a nelze mluvit o tom, že by jedna z nich vydělávala a druhá prodělávala ex ante.
Dalším problémem je, jak mezinárodní pohyby kapitálu danit. V zemi odkud vycházejí, nebo v zemi kam směřují? Mají se danit na všech "zastávkách" (peníze z Německa jdou do USA většinou přes londýnské banky)? A hlavně má být daň stejná ve všech zemích? A co když některá země (stačí i malý ostrůvek uprostřed ocánu, jak pochopili třeba na Mauritiu) odmítne takovou daň zavést? A co obchodování pomocí Internetu, kde fyzická přítomnost obchodníka vůbec není nutná? Vzniklo by "celosvětové ministerstvo financí", které by tuto daň spravovalo a kontrolovalo její vybírání, nebo by daň zůstávala v dané zemi?
Uvedené důvody nemají za cíl dokázat, že Tobinova daň je špatný nápad. Pouze upozorňují na problémy spojení s jejím fungováním, které její zavedení znemožňují. Mezinárodní toky kapitálu jsou jako myšlenky, někde se jim líbí, jinde ne, ale zdanit se nedají. To se nám může nelíbit, ale změnit to nemůžeme.
(Ondřej Schneider)