V českém zdravotnictví jde o více než pár facek. Ročně projde přes účty zdravotních pojišťoven, lékařů, poskytovatelů zdravotní péče či výrobců léků více než 200 miliard korun a tato částka zcela jistě v budoucích letech poroste. Rozdělení tak obrovské částky v soukromém sektoru by nebylo problémem, zvládá to řada průmyslových odvětví.
Zdravotnictví je však jiné. Nejen proto, že jít k doktorovi není jako jít si koupit knihu či auto, ale především proto, že 90 % prostředků ve zdravotnictví (aspoň v tom českém) prochází přes státem spravované či ovlivňované subjekty. A kde je stát, je i politika, a tedy i nekonzistence a prostor pro vydírání.
Základním problémem pro stát je, jak zajistit, aby zdravotnictví poskytovalo slušné služby a přitom nebylo příliš drahé. Dokonalá metoda na to neexistuje, ve světě se používají dvě základní varianty.
Stát buď může zdravotnictví přímo řídit, stanovovat ceny úkonů, mzdy lékařů i rozsah investic do zařízení. To je cesta britského NHS a poslední době i českého systému. I české ministerstvo zdravotnictví se dnes snaží šetřit tak, že samo stanovuje maximální možný objem péče, vybírá léky, které bude stát hradit plně, částečně či vůbec. Taková varianta je neobyčejně náročná na informace a i kdyby ministrem zdravotnictví byl anděl, nedokázal by obsáhnout miliony transakcí, které se denně ve zdravotnictví odehrávají. Státní systém proto dříve či později degeneruje do byrokratického molocha, který není schopen poskytovat moderní zdravotní péči.
Podvariantou tohoto státního řízení zdravotnictví je systém zdravotních pojišťoven, které jen přerozdělují státem vybrané prostředky podle složitějších či jednodušších pravidel.
Druhou cestou je přenesení částečné zodpovědnosti na jednotlivé pacienty, kteří by se účastnili hrazení nákladů zdravotní péče přímo, a ne přes státní rozpočet, jak je tomu dnes. Výhoda takového uspořádání je zapojení kontrolního mechanismu, tj. pacientovy peněženky nebo jeho účtu, do každé zdravotnické transakce. Pacient si pak musí rozmyslet, jakou péči si pořídí a je zainteresován na vyhledávání schopnějších lékařů, kteří mu poskytnou potřebnou péči za nižší cenu. Nevýhodou takového systému je to, že u některých úkonů je spoluúčast pacienta nevýznamná, neboť nelze vyžadovat spoluúčast na milionových nákladech potřebných na léčení dlouhodobých onemocnění či vážných úrazů. Ale systém může dobře fungovat u běžných, opakujících se onemocnění či zákroků.
Volbu mezi těmito dvěma systémy lze však těžko kvalifikovaně provést v zápalu boje, ať už vedeného pěstmi či slovy. Nezbývá než doufat, že i mezi lékaři se po volbách najdou rozumnější jednotlivci, kteří nebudou ekonomické argumenty šmahem odmítat.
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)