O IPO má smysl uvažovat jen od určité velikosti společnosti, důležitou roli pak hrají faktory jako je celková nálada na trhu, postoj investorů vůči konkrétnímu odvětví, atd. Z pohledu společnosti, které uvedené faktory hrají do karet a která získává finance prostřednictvím emise akcií na trh, je poté klíčové, aby v daný moment získala za své akcie maximum. Toto je složitější v případě primárních emisí, protože neexistuje "porovnání" s existujícími obchodovanými akciemi (počet nových emisí na rozvinutých trzích ne náhodou kopíruje cyklus na trhu tak, jak se vlastníci/management snaží využít férového ocenění, či dokonce nadhodnocení akcií na něm).
Pokud společnost požaduje za své akcie příliš mnoho, úpis bude neúspěšný. Pokud nastaví laťku příliš nízko, odevzdávají současní akcionáři část hodnoty firmy těm, kteří koupili její akcie během IPO (respektive všem těm, kteří vydělali na růstu akcie po IPO). Obecný průběh procesu je následovný - během tradičního IPO vybrané investiční banky obvykle během road show nabízí akcie společnosti vybraným investorům, kteří v případě zájmu obdrží část z emitovaných/nabízených akcií. Tito investoři přirozeně kupují akcie pouze s tím, že jejich předpokládaný výnos pokryje jejich riziko, tj. že cena za kterou se akcií zbaví na sekundárním trhu (může někdy být již první otevírací cena) odpovídajícím způsobem převýší cenu, za kterou akcie obdrží. Jde tedy primárně o to, (i) odhadnout, za kolik se akcie bude na sekundárním trhu obchodovat (odhadnout její fundamentální hodnotu a odhadnout vliv faktorů, jako je současný sentiment na trhu, apod.) a (ii) vědět jaký minimální výnos budou požadovat investoři během alokačního procesu (tj. o kolik musí být jim nabízená cena nižší než předpokládaná otevírací cena). Scénář je znázorněn v následujícím grafu:
 |
V ideálním případě znázorněný rozdíl mezi emisní cenou a otevírací cenou odpovídá riziku těch investorů, kteří nakoupili akcie v alokačním procesu, po začátku obchodování by již růst akcie měl odpovídat pouze rizikovému profilu firmy (požadované míře návratnosti ex. dividendy).
I když výše uvedené je pouze hrubým popisem celého procesu, je asi jasné, že míra nejistoty je zde veliká. A hlavně, není výjimkou, že rozdíl mezi emisní cenou a cenou několika málo dnů, či týdnů po začátku obchodování je v řádu desítek procent, což je daleko od všech kompenzací za možná rizika investorů. V takovýchto případech nelze než konstatovat, že z hlediska společnosti nebylo takové IPO zdaleka ideální.
Asi nejznámějším případem, kdy se společnost snažila tuto nejistotu, respektive riziko transferu přílišné hodnoty od společnosti k investorům, omezit použitím jiného procesu, je IPO Google. Jím použitá holandská aukce znamenala, že jakýkoliv investor mohl nabídnout koupi jím vybraného počtu akcií za jím vybranou cenu. Cena akcií v takovémto IPO je nejnižší cena při které jsou všechny akcie prodány. Výhody, alespoň na teoretické úrovni, jsou následující - prodej není omezen jen na vybrané investory, ale participují všichni, kdo chtějí. Vylučuje se tedy možnost, že by někdo chtěl zaplatit více, ale prostě z nějakého důvodu nebyl vybrán. Cena je stanovena tak, že se minimalizuje možnost realizace nadměrných zisků investorů (minimalizuje se nutný rozdíl mezi emisní cenou a cenou otevírací, respektive cenou, za kterou se poté obchoduje na sekundárním trhu).
Jak již bylo řečeno, je li akcie správně oceněna, měla by její cena po začátku její obchodovatelnosti růst jen tak, jak odpovídá jejímu nutnému zhodnocování v čase (tj. zhodnocování cca odpovídá požadované míře návratnosti, upravené o dividendy apod.). To, že v případě tradičních IPO mnoho akcií po uvedení na trh prudce rostlo, je vysvětlitelné podstatou procesu tradičního IPO (došlo zejména k výraznému transferu hodnoty směrem k investorům vybraným investičními bankami). Překvapující ale je, že i v případě Google a jeho aukce byl růst akcie vysoko nad odpovídajícími hodnotami. Už rozdíl mezi prodejní cenou a otevírací cenou byl téměř 18 % a to v podstatě bez jakýchkoliv nových informací, které by měly vliv na odhad hodnoty akcie. Následný růst ceny akcie byl pak v řádu desítek procent během několika měsíců.
Uvedený vývoj asi nečekal ten, kdo spoléhal na efektivnost aukčního procesu a zklamáni mohli být zejména manageři a prvotní vlastníci společnosti, protože z IPO zdaleka nedostali maximum. Vysvětlení pro relativní neúspěch aukčního IPO v případě Google je několik a budeme se jim věnovat v některém z dalších článků.