V případě tradičního IPO mnoho akcií po uvedení na trh prudce rostlo, došlo tak mnohdy k výraznému transferu hodnoty od společnosti/prvotních akcionářů směrem k investorům. Překvapující ale je, že i v případě Googlu a jeho aukčního IPO byl růst akcie vysoko nad odpovídajícími hodnotami. Aukční IPO by přitom teoreticky mělo eliminovat nedostatky klasického postupu (Google sice nebyl první, ale asi nejznámější). Rozdíl mezi prodejní cenou a otevírací cenou byl ale i v jeho případě téměř 18 %, a to v podstatě bez jakýchkoliv informací, které by měly vliv na odhad hodnoty akcie. Následný růst ceny akcie byl pak v řádu desítek procent během několika měsíců. Uvedený vývoj asi nečekal ten, kdo spoléhal na efektivnost aukčního procesu a zklamáni mohli být zejména manažeři a prvotní vlastníci společnosti, protože z IPO zdaleka nedostali maximum.
Vysvětlení pro relativní neúspěch aukčního IPO je několik (po bitvě je každý generálem). Mezi nejpravděpodobnější se řadí asi to, že na něm participovalo mnoho retailových investorů, kteří jednak nemají vždy všechny informace potřebné k ocenění společnosti (což je umocněno na důležitosti v případě IPO) a ani jejich sofistikovanost ve vztahu k tomu, aby správně odhadli hodnotu a cenu upisovaných akcií, nemusí být vždy dostačující. Přednost aukčního IPO (tedy otevření se široké investorské veřejnosti) se tak může obrátit v nedostatek.
Tomu výrazně napomůže, pokud společnost nedostatečně komunikuje s investorskou veřejností. Zatímco v případě prodeje akcií přes investiční banky všichni mluví "stejným jazykem", mnoho věcí není potřeba vysvětlovat a investoři mají relativně detailní náhled do daného odvětví, zejména v případě prodeje retailovým investorům (tj. prodeje aukčního zaměřeného na širokou veřejnost) je třeba daleko větší objem informací. A to bez záruky, že tito investoři chtějí s informacemi pracovat. Zde se tedy slabost tradičního IPO může měnit v jeho přednost - náhled zainteresovaných na věc je znatelně hlubší.
Uvedené faktory mohou pak ale teoreticky vést k tomu, že emisní cena zrovna tak podstřelí, jako přestřelí férovou hodnotu. Pokud si ale investoři uvědomují daná rizika (nedostatek informací, neochotu, či neschopnost plně porozumět operacím firmy a tomu, jak tato tvoří hodnotu pro své akcionáře, apod.), vzroste jejich averze vůči riziku a následně jejich požadovaný výnos z investice. Jinak řečeno, v aukci při stejné očekávané ceně, za jakou se bude akcie poté obchodovat, nabídnou nižší cenu - zůstává pouze možnost podstřelení, respektive platby za něco, za co se platit nemusí (za ono dodatečné riziko).
Námitkou proti výše uvedenému může být to, že na aukci by měli participovat všichni, kteří chtějí na akciích vydělat. A jestliže institucionální investoři mají lepší náhled na věc (a nezaplatí za dodatečné riziko), vytlačí svou nabídkou retailové investory. Jak ale ukázal Google, nestalo se tak a relativně velká část institucionálních investorů se do hry vložila až po aukci - tj. až v době obchodovatelnosti.
Je tak potřeba zejména zvážit rozdíl mezi tím, nakolik je aukce vhodná pro trh se širokou participací veřejnosti pro společnost známou, na likvidním trhu obchodovanou (tj. typu Google) a nakolik je vhodná pro široké veřejnosti relativně neznámou firmu z odvětví, které není zdaleka tak atraktivní jako internet a která tedy není natolik "marketingově" zajímavá. Zatímco je tedy v některých případech namístě preferovat aukční IPO, na většině trhů a pro většinu společností zůstane zřejmě ještě dobu ne tou nejlepší volbou (nemluvě o jeho technické proveditelnosti v různých částech světa).