Jedete tramvají, případně pijete svůj ranní šálek kávy, listujete některý z deníků a najednou před Vámi vytane cifra 1,3 bilionu korun, co by dluh veřejných financí ČR. Ponechme stranou skutečnost, že nejde o redakční text, nýbrž inzerci (placenou z veřejných prostředků). Důležité je, že jde o ne zcela férové číslo.
Jak se k číslu 1,3 bilionu došlo, je zřejmé. Jde o součet dluhu vládního sektoru (855 miliard podle posledního odhadu ministerstva financí pro letošní rok) a současného stavu vládních záruk (444 miliard). To je ale zavádějící a dosud nikdo takovým způsobem veřejný dluh nevyčísloval. Dluh garantovaný vládou není skutečný dluh, ale jen potenciální dluh, který nemusí vzniknout v plné výši. Ukazatel, který bychom měli sledovat, je dluh veřejného sektoru podle metodiky používané Evropskou komisí (ESA 95), neboť ten je jedním z maastrichtských kritérií a zároveň již zohledňuje záruky, kde je pravděpodobné plnění státu. Takto vyjádřený dluh činil ke konci loňského roku 901 miliardy korun, tedy 30 procent HDP. Aktuální výše veřejného dluhu není nadměrná a nepředstavuje riziko nestability české měny a ekonomiky, alarmující je ovšem rychlost zvyšování našeho veřejného dluhu. O příčinách již padlo tolik slov, že každé další je snad nošením dříví do lesa.
Česká fiskální čísla si za rámeček dát nemůžeme, ale ta, která maluje na zeď nový ministr financí, jsou občas příliš černá. Kritika stavu veřejných financí je oprávněná, měla by ovšem být objektivní. Zavádějící údaje zbytečně snižují hodnotu ostatních, jinak pravdivých, informací o špatném stavu hospodaření s veřejnými prostředky v naší zemi.