Hlavním způsobem jak vydělat na akciích (více, než je požadovaná míra návratnosti na ně) je a zřejmě zůstane fundamentální analýza a vyhledávání podhodnocených (při možnosti shortingu i nadhodnocených) akcií. Zatímco dnes má tato analýza relativně pevné zásady, postavené většinou na odhadu budoucího cash flow a jeho diskontování na současnou hodnotu (alternativně na odhadu hodnoty opce skryté ve firmě), tento postup prodělal svůj historický vývoj. Na něj má význam se podívat nejen proto, abychom pochopili principy ocenění firem, ale i pro obrázek o vývoji na samotných akciových trzích – to co je dnes běžné, bylo dříve raritou a naopak.
Vedle teorie portfolia a na ni navazující myšlenky je zřejmě nejvýznamnějším badatelským počinem v oblasti investování dílo nazvané Security Analysis, které v roce 1934 napsal Benjamin Graham a David Dodd. S trochou nadsázky se dá konstatovat, že do té doby vládla na trhu ve Spojených státech ve vztahu k ocenění anarchie – neexistoval ucelený a dobře odargumentovaný pohled na to, co vlastně tvoří hodnotu akcie, jaká je její férová cena, a to se odráželo i ve fluktuacích ceny jednotlivých titulů. Ani první vydání Security Analysis nepřineslo konečný pohled a obsah knihy se měnil v dalších vydáních, jak byla přidávána pravidla a ukazatele toho, jakou má firma hodnotu. Od počátku ale Graham upozorňoval na to hlavní – pouze důkladná analýza firmy, jejích výsledků a výhledu do budoucna ukazuje na atraktivní investiční příležitosti. Nejsou to tedy ani bombastické titulky v novinách ani rádoby zasvěcená šeptanda mezi investory a módní trendy na trhu ne nepodobné těm v odvětvích se spotřebním zbožím.
Bez přehánění se dá konstatovat, že postupná implementace Grahamových metod na trhu vedla během několika desítek let k eliminaci těch největších disproporcí mezi cenou a pomyslnou hodnotou aktiv. V roce 1976 tak sám Graham dokonce v jednom projevu řekl, že již nepodporuje důkladnou analýzu firem, protože tato již nepřináší dostatečnou odměnu (toto je ovšem problém peněz na chodníku, které tam nemohou ležet, protože kdyby tam ležely, už by je někdo sebral – takže se po nich ani nebudeme dívat). Poukazoval na to, že při objemu akciového výzkumu dosaženého v 70. letech (který je mimochodem asi menší než ten dnešní) je přinejmenším sporné, zda se tento zaplatí přes identifikaci investičních příležitostí. Přesto ale vzpoměl na jednu ze svých nejjednodušších investičních technik: nákup akcií, jejichž cena cena je menší, než hodnota odpovídající velikosti čistého (upraveného o všechny závazky) pracovního kapitálu dané firmy (tj. bez ohodnocení výhledu firmy, fixních aktiv a ostatních). Graham odhadl, že využití tohoto postupu jeho fondu během 30 let vyneslo průměrný zisk 20 % p.a., a uvedl, že zatímco tyto investiční příležitosti byly během této doby téměř úplně eliminovány, opět se objevily při poklesu trhu v roce 1973-74.
Z dnešního pohledu je však možnost, že narazíme na takovouto příležitost (tj. firmu s cenou akcií pod čistým pracovním kapitálem, žádnými mimorozvahovými závazky, apod.) velmi nepravděpodobná. I výnos 20 % je poměrně vysoko nad návratností trhu a i kdyby se zmiňovaný fond zaměřoval na rizikovější segment trhu, zdá se být velice dobrý. V naprosté většině případů dnes na rozvinutých trzích nejsou tak podhodnocené firmy, jak indikováno výše, musíme tak odhadovat volné cash flow – dívat se do budoucnosti a odhadovat hodnotu společnosti na základě toho, jaké očekávané CF vydělá svým vlastníků ze své činnosti.
Posledním z důležitých vzkazů onoho projevu pana Grahama je to, že i velmi jednoduchá technika vybírání atraktivních investic, která může fungovat např. v dobách všeobecného poklesu trhu, musí být užita pouze v rámci investičního portfolia – ne pro investici do jednoho aktiva. Důvodem je to, že vkládat všechny vejce do jednoho košíku je prostě vždy příliš rizikové, nehledě na to, jak slibně dané aktivum vypadá.