Tržní bublina vedená akciemi South Sea Company je jednou z prvních a zároveň nejpoučnějších. SSC byla založena v roce 1711 a vlastnila vládou Británie udělené exkluzivní právo na obchod ve španělské Jižní Americe. Obchodem se ovšem z valné části myslel obchod s otroky, které firma prodávala španělským kolonizátorům. Zdroje uvádí, že během 96 cest bylo přepraveno 34.000 otroků, z toho 4.000 zahynulo. Tato smutná statistika byla v té době údajně považována za úspěch, protože mortalita u jiných otrokářských lodí-společností byla většinou vyšší.
Vláda k udělení exkluzivity přistoupila, protože se podařilo přesvědčit držitele krátkodobých státních dluhopisů, aby tyto vyměnili za podíly v nové společnosti (ta navíc měla ročně od vlády obdržet částku odpovídající 6 % z částky vládního dluhu). Držitelé dluhopisů souhlasili zejména díky vidině zhodnocení své investice, vyšší likviditě podílů v SSC relativně k dluhopisům a jištění sice menším, ale alespoň nějakým jistým výnosem. Vláda restrukturalizovala svůj dluh (swap krátkodobého za dlouhodobý závazek platit 6 %) a snížila své úrokové náklady.
SSC podnikla první plavbu v roce 1717, realizovala minimální zisk a její výhled se ještě zhoršil po krizi vztahů mezi Británií a Španělskem v roce 1718. Vedle toho byla firma zatížena „operačními problémy“ kvůli množství bukanýrů v karibské oblasti. Dlouhodobý výhled podle jejího vedení ale prý stále zůstával velice dobrý a firma tak byla schopna financovat emisí podílů další nákup vládního dluhu. Investoři místo držení tohoto dluhu (státní dluhopisy byly poměrně nelikvidní) dostali obchodované akcie společnosti, jejichž hodnota opět z části pocházela od závazku vlády platit firmě úrok (nižší než původní). Zde je mimochodem možno pozorovat vztahy mezi hodnotou aktiva, jeho obchodovaností, tím, jestli je v něm obsažena opce, apod.
Postupný silný nárůst ceny akcií SSC byl způsobem přetrvávajícími vysokými očekáváními co se týče jejích zisků, tzn. očekáváními co se týče objemu obchodu, který tato firma zprostředkuje. Významnou roli vedle snah vedení o růst akcií hrála podpora ze strany parlamentu a krále, daná jejich angažovaností ve firmě (ta se projevila i možností úvěru od státu – ten by tak efektivně sám financoval odkup svého dluhu). Podpora akcií bya znatelná i u tehdejších celebrit a politiků, kteří společnosti dodávali zdání stability a solidnosti. Nebyla však spontánní, ale dobře zaplacená – tito od společnosti kupovali akcie a měli právo jí je později prodat. V praxi akcie prostě dostali s tím, že je pozděli vrátí a obdrží zisk díky nárůstu ceny akcie na trhu. Z dnešního pohledu tak dostali zadarmo opci na prodej zadarmo získaného majetku.
V neposlední řadě SSC podporovala cenu svých akcií tím, že na jejich nákup investorům sama půjčovala. Část jejích aktiv tak představoval úvěr pro ty, kteří si koupili její akcie, které obratem financovaly tento dluh. Nafukovat takto společnost jde do nekonečna, ale přirozeně jde o pouze prázdnou schránku.
První krize přišla, když Španělsko po krizi vzathů s Británií povolilo SSC pouze jednu loď ročně do jejích kolonií, omezilo velikost nákladu a uvalilo importní cla na obchod s otroky. Trh zasáhla prodejní vlna, společnost ale přes prostředníky začala akcie nakupovat a přes uvedené začala jejich cena opět růst.
S pokračujícím „úspěchem“ akcií SSC se pak vezlo čím dál více firem, a údajně došlo i k tomu, že emisní prospekt jedné z nich propagoval investici do "company for carrying out an undertaking of great advantage, but nobody to know what it is". Samotná SSC ale tyto společnosti viděla jako hrozbu, protože většina z nich byla jednoznačně podvodem a z pohledu SSC by jejich odhalení vyvolal i krach akcií SSC. Vystupovala proto aktivně proti nim.
Zlomem pro akcie bylo dosažení ceny 1 000 L a následná vlna prodejů ji během pár týdnů stlačila na 100 L. To vedle ztráty bohatsví (respektive realizace toho, že toto bohatství nikdy neexistovalo) spustilo množství bankrotů zejména u těch, kdo investovali na úvěr (včetně úvěru od samotné SSC). Parlament se díky rostucí vlně nespokojenosti ve veřejnosti probudil a začalo vyšetřování. Během něho byla odsouzena většina vedení společnosti a jejích společníků. Bylo jasné, že vedle špatného odhadu výhledu společnosti (což se i při nejlepší snaze stane) došlo přímo k porušování zákonů pro osobní obohacení.
Příběh SSC je klasikou na poli tržních bublin. Pohled na něj ukazuje, že aktéři a kulisy se mění, ale základní průběh zůstává v podstatě stejný. Také je zajímavé, že dnes standardní, na cash flow založené, valuační postupy, jsou rozšířené „již“ od 40. let 20. století. Dalo by se tedy teoreticky očekávat, že příběhy tržních bublin končí touto dobou, nebo že jejich velikost bude alespoň výrazně omezena. Není tomu ale tak.