Minulou neděli jsem vyrazil do jednoho z obchodních center na pustých pláních na okraji Prahy. Jaká pošetilost. Cílem té nedomyšlené výpravy bylo pár rohlíků, několik deka nezdravých uzenin a zubní pasta. Neblahou předzvěstí bylo nezvykle hustý provoz již v Přední Kopanině, daleko od cíle cesty. Z parkování na prostoru pro několik tisíc auto se stal rébus srovnatelný s Rubikovou kostkou. Na rozdíl od hrátek s tímto hlavolamem jsem ale nakonec přeci jen uspěl. Bohužel. Hned po otevření automaticky ovládaných dveří mi to došlo. Vánoce!
Při pohledu na to hemžení pochopíte stav ekonomiky mnohem jasněji než při čtení analýz Hrubého domácího produktu či vývoje průměrné mzdy. Vánoce jako ekonomický fenomén. Proč ne? Paradigma naší společnosti, a vlastně veškerého křesťanského světa, je veskrze konzumní.
Jak by se daly vyčíslit Vánoce a Silvestr, největší svátky konzumu z celého roku?
Zkusme se podívat na útraty v obchodech. Pohled je pouze dílčí, ale asi první, který člověka napadne. Lednice ve vánočním čase praskají ve švech, police se prohýbají pod litry alkoholických i nealkoholických nápojů a pod stromečkem většinou leží dárky v hodně několika (desítek) tisíc korun. Podle našeho odhadu by za celý letošní rok měly dosáhnout tržby v maloobchodě (OKEČ 52) asi 750 miliard korun. V prvních devíti měsících činily průměrné tržby v maloobchodě necelých 60 miliard korun měsíčně. Pokud budeme předpokládat, že stejně utrácely domácnosti i v říjnu a listopadu, vychází nám, že v prosinci by mohly tržby dosáhnout až 100 miliard korun. Vánocům a Silvestru lze tedy hrubým odhadem připsat 40 miliard korun. Podtrženo, sečteno, Ježíšek vytváří 1,3 procenta HDP. A to ani nepočítáme počty sms zpráv, které budou dozajista opět trhat rekordy, benzín, který jsem s jinými řidiči spotřeboval popojížděním na parkovišti, natož energii vynaloženou na udržení iluze, že Vánoce jsou svátky klidu. Tak šťastné a veselé!