Brusel 20. března (zpravodaj ČTK) - Když před 50 lety premiéři šesti západoevropských států podepisovali Římské smlouvy, jež jsou považovány za základ evropské integrace, u jednacího stolu nepochybně panovala dobrá nálada. Západní Německo se zrovna nacházelo uprostřed takzvaného Wirtschaftswunder, hospodářského zázraku, který z celé země udělal ekonomickou velmoc. Stěžovat si ale nemohli ani Francouzi, kteří si mohli užívat ekonomického blahobytu, jež trval celých 30 let a vysloužil si přezdívku les trentes glorieuses (slavné třicetiletí).
Po 50 letech je však situace velmi rozdílná a jen těžko může být větším protikladem. Zatímco na začátku byl ekonomický boom, po půlstoletí EU doprovází nevalné hospodářské výsledky a ekonomika se stala hlavním problémem celého společenství, které se mezitím rozrostlo na 27 států. V loňském rocen sice hospodářský růst zrychlil na slušných 2,9 procenta, ale jde jen o první náznak lepších časů po takřka 15 letech marasmu.
Určité zpomalení po "zlaté" době poválečné obnovy bylo jistě nevyhnutelné, ale otázkou zůstává, zda muselo být až tak razantní. Nepříjemná pravda je patrná zejména při porovnání s ekonomikou Spojených států, jež je svojí velikostí s EU srovnatelná. Podle OECD je HDP v přepočtu na obyvatele v unii zhruba o třetinu nižší, přičemž roční růst HDP na obyvatele je o půl procentního bodu rychlejší. Američané tak bohatnou stále rychleji než Evropané.
Zlom přišel na začátku 90. let. Zatímco EU začala zpomalovat, USA zrychlily. Jasného viníka lze najít těžko, ale leccos prozradí statistiky. Na první pohled je zřejmé, že ekonomika Spojených států je daleko flexibilnější. Američané mají rychlejší populační růst, tráví v práci více času, více investují do vzdělání a vědy a na trhu se snaží vyvarovat přílišné regulace. Odpovědí Evropské unie na tuto situaci měla být Lisabonská strategie z roku 2000. Jejím cílem bylo do roku 2010 dohnat a pokud možno předehnat právě Spojené státy.
Ekonomové od začátku neskrývali své pochybnosti, které se nakonec také naplnily. Lisabonská strategie skončila v troskách a v roce 2007 EU na USA stále ztrácí více než 20 let, jak vypočítala asociace Eurochambers.
Hněv většinou dopadá na společnou měnu euro. Italové si stěžují, že díky euru přišli o vlastní měnovou politiku a že ta centrální neodpovídá jejich potřebám, stěžují si i Francouzi a v Německu si euro dokonce vysloužilo přezdívku teuro. Slovo "teuer" znamená v němčině drahý či draze.
Ovšem i tady statistiky ukazují, že realita je přeci jenom trochu jiná a problémy lze stěží svádět na společnou měnu. EU se může pochlubit pěti ekonomikami, které patří k nejlepším a nejkonkurenceschopnějším na světě. Je to Dánsko, Finsko, Švédsko, Velká Británie a Irsko. Zahrnout se dá i v poslední době velmi úspěšné Španělsko. Tři z těchto států sice nejsou členy eurozóny a eurem tak neplatí, ale tři členy eurozóny jsou.
Ve prospěch eura hovoří další ukazatelé. Obchod v rámci unie po zavedení společné měny vzrostl až o 15 procent a euro v současnosti tvoří asi čtvrtinu bankovních rezerv v zahraniční měně na celém světě. Dojem neúspěšného projektu tak při bližším porovnání rychle padá.
Problémy je třeba hledat spíše na národní úrovni, nebo přímo v samotném srdci EU - v Německu, Francii a Itálii. Všechny tři země v devadesátých letech a po roce 2000 ekonomika pořádně potrápila. Všechny dohromady přitom tvoří dvě třetiny HDP celé EU. Ztráta konkurenceschopnosti, růst nákladů na pracovní sílu, přeregulovanost a vysoká nezaměstnanost strhly do hospodářské beznaděje celou unii.
Není náhodou, že Francie a Německo "torpédovaly" i Pakt stability a růstu - opatření, jež má zabránit nadměrnému zadlužení členských států a nastartovat ekonomický růst prostřednictvím reforem. Obě země překračovaly tříprocentní hranici schodku veřejných rozpočtů s naprostou samozřejmostí a neměly se k odpovědnosti. Laxnost k nutným reformám vyjádřil současný lucemburský premiér Jean-Claude Juncker. "Všichni víme, co máme dělat, ale nevíme, jak si zajistit znovuzvolení, až to uděláme," uvedl.
Celé EU nezbývá než doufat, že politici přestanou usilovat o znovuzvolení a seberou odvahu k nutným reformám. O tom, že tato cesta vede k úspěchu svědčí i hospodářský vývoj v poslední době. Ve 4. čtvrtém čtvrtletí loňského roku růst HDP EU vůbec poprvé po pěti letech překonal růst v USA. Brusel sice tento úspěch začal okamžitě vydávat za výsledek Lisabonské strategie, ale podle expertů je pravda úplně někde jinde a opět v srdci EU, v Německu.
Oživení v unii jde totiž ruku v ruce s oživením v Německu, které zaznamenalo značné zlepšení kondice německých firem. Příčinou je pokles nákladů na pracovní sílu v posledních osmi letech. Vedl k němu sice nepopulární nižší nárůst mezd, ale nakonec z jednoduchého ekonomického nástroje vytěžila celá unie. Pokud by se takto zachoval každý členský stát, EU by měla bezpochyby o budoucnost postaráno a za dalších 50 let může klidně dojít k naplnění snu mnoha evropských politiků. K předstižení USA.