Je poměrně často slyšeným názorem, že drobní investoři vstupují na trh, když už je pozdě, a prodávají, když je čas kupovat. Existuje tak podle tohoto názoru určitá segmentace trhu na instituce a retail – první skupina má v extrémní podobě všechny dostupné informace, dovede je analyzovat a dovede se rozhodovat racionálně. Druhá skupina má pouze ad hoc informace, nevěnuje se jejich analýze a jedná více méně impulsivně. Následně značná část zisků institucí relativně k pohybu celého trhu je v podstatě ztrátou drobných investorů. Zda je toto pravdou, či jedním z mýtů, je poměrně těžké dokázat, ale určité indicie existují.
Podíváme-li se na vývoj indexu trhu ve Spojených státech (S&P 500 od roku 1960) a na to, nakolik domácnosti držely akcie, nalezneme skutečně vztah mezi těmito proměnnými. Významné korekce na trhu velmi často provází pokles držení akcií domácností, naopak růst trhu je provázen růstem tohoto poměru. Co se týče poklesů, zejména kritické roky 1970, 1974, 1982 a 1987 doprovázel výrazný pokles vlastnictví akcií. Naopak silný růst těsně před vrcholem v letech 1967, 1972 a zejména růst let 90. byl doprovázen silným růstem vlastnictví akcií (z úrovně cca 14% podílu akcií na celkovém bohatství domácností na více než 44 % na konci 90. let). Zdá se tedy, že domácnosti (alespoň ve Spojených státech) skutečně měly velmi často největší držení akcií těsně před jejich poklesem (tj. v době, kdy tyto měly být prodány) a naopak nejmenší držení před obratem nahoru - jejich růstem (tj. v době, kdy bylo nejlepší jich vlastnit co nejvíce). Data ale přirozeně ovlivňuje i to, nakolik klesá sama hodnota akcií - tržní kapitalizace (tj. bez změny jejich počtu).
Ovšem podíváme-li se na zástupce institucí – Stock Mutual Funds (jejich cash/assets poměr, indikující, nakolik jsou tyto fondy v trhu zainvestovány), obrázek je podobný. Je sice těžší nalézt vzorec chování, přesto často tento poměr klesá s rostoucím trhem (nejmenší poměr je v dobách kulminace trhu) a roste při jeho poklesu. Tj. těmto fondům postupně roste držení akcií s tím, jak se trh blíží k vrcholu (tj. před poklesem jich vlastní mnoho) a naopak klesá držení akcií před obratem vzhůru (nevydělávají na něm).
Dělat z výše uvedeného silné závěry nelze, až na jeden. Stádové chování, jehož indikací je silná korelace mezi držením akcií a pohybem indexu, je hrozbou pro každého investora. Lékem na něj, i když zdaleka ne 100%, je zejména snaha o dobré porozumění fundamentu společností a kritičnost k převládajícím náladám na trhu. Domnívám se, že z tohoto pohledu jsou v určitém smyslu retailoví investoři dokonce ve výhodě. V institucích jde manažerovi primárně o jeho úspěch – dobrý pocit, což v prostředí nejistoty nese často psychologické „zajištění se“ tím, že ostatní to také tak dělali. Je ale sporné, nakolik utěší drobného investora to, že ostatní peníze také ztratili, když přijde o významnou část svých úspor kvůli tomu, že jen „šel s trhem“. Na druhou stranu interpretovat výše uvedené jako podpůrný argument pro kontrariánskou strategii je přinejmenším unáhlené.