Vloni jsem na tomto místě psal o euru a prozíravě jsem tehdy blog nazval “Euro I”, neboť bylo zřejmé, že se k tomuto tématu ještě budeme vracet. V poslední době ve veřejné debatě rezonuje otázka, zda potřebujeme lepší koordinaci hospodářských politik, evropský dluhopis, vetší přerozdělování v eurozóně, má-li jednotná měna přežít. Takové názory slýcháme či čteme často v posledních měsících od zastánců hlubší ekonomické integrace. Stejný argument však používá i opačný tábor pouze s tím rozdílem, že rozporuje buď smysluplnost většího přerozdělování nebo přinejmenším připravenost evropských voličů na takový posun.
Ekonomická vazba mezi měnovou politikou, natož pak volbou "režimu" měnové politiky, a rozpočtovým přerozdělováním ve skutečnosti neexistuje. Skutečnost, že třeba Česká republika přešla od fixního kurzu k plovoucímu kurzu nebo jiné země opačným směrem nemělo žádné důsledky pro míru přerozdělování uvnitř daného regionu. K měnové unii v USA kdysi došlo bez doprovodných opatření v oblasti fiskální. K nárůstu míry přerozdělování došlo především v průběhu 20. století v souvislosti s nástupem silnější společenské solidarity neboli sociálního státu. S fixním či plovoucím kurzem to nemá nic společného. A euro není nic jiného než fixace kurzu. Nedávno bych ještě napsal "neodvolatelně" fixního kurzu, dnes už bych byl s tou neodvolatelností opatrnější.
Proč se tedy dnes kde kdo "točí" na argumentu federalizace rozpočtu? Nevím. Fiskální transfer do problémových zemí by vůbec neřešil podstatu problému, je jen jedním z možných řešení restrukturalizace dluhu. Pro úplnost připomínám, že slavný článek Roberta Mundella "A Theory of Optimum Currency Areas" o úloze rozpočtu nic neříká, ale zdůrazňuje potřebu flexibilního trhu práce uvnitř měnové zóny, což je přesně způsob, kterým svoji konkurenceschopnost před pár lety obnovila německá ekonomika.
Euro jistě k současné krizi přispělo tím, že převážná většina tvůrců hospodářské politiky, ale zejména účastníků na finančních trzích, uvěřila tomu, že členství v eurozóně znamená jakousi pojistku proti selhání v oblasti rozpočtu. V důsledku toho dramaticky poklesly rizikové prémie u zemí, u kterých to nebylo oprávněné a domácí politici nabyli dojmu, že mají vývoj veřejných financí pod kontrolou. Stačil ale větší šok v podobě nárazového nárůstu rozpočtového schodku, aby rizikové prémie stouply, s nimi úrokové sazby a dluh některých zemí "explodoval" nebo se ocitl na samé hranici udržitelnosti.
Problémy Řecka případně dalších zemí tedy nejsou nutným důsledkem fixace kurzu neboli zavedením eura, ale špatným vyhodnocením fiskálních rizik na různých úrovních, především na finančních trzích. Případný evropský dluhopis by pak byl pokusem využít kredibility Německa ke snížení ceny za dluhovou službu na úrovni eurozóny, podobně jako se podařilo přenést kredibilitu Bundesbanky na půdu ECB. To by ale znamenalo zcela jinou "corporate governance" v oblasti národních rozpočtů a ochotu disciplinovanějších zemí v čele s Německem sanovat dluhy těch méně disciplinovaných. To je již čistě politické rozhodování, ale to by se nemělo schovávat za rádobyekonomickou argumentaci o vazbě "režimu" měnové politiky a míře fiskálního přerozdělování.