Nedávno jsem dostal otázku, zda jsem „eurař“. Sice zvláštní termín, to by ale tolik nevadilo. Spíše jsem si při té příležitosti znovu uvědomil, jak zjednodušeně se většinou díváme na otázku „euro ano či ne“ a kolik aspektů různé povahy mícháme dohromady. Především jde o argumenty čistě ekonomické versus argumenty politické, resp. politicko-ekonomické. Politiku nechme stranou, rád bych se soustředil na ekonomickou stránku věci: jaké jsou důsledky pro výkon ekonomiky a její stabilitu.
V drtivé většině případů narážíme na otázku: „Co může přinést euro?“. Zkusme se ale zeptat jinak: „Co vlastně přináší nezávislá měnová politika?“ A teprve v momentu, kdy bychom zjistili, že svoji úlohu neplní, nebo ji neplní dobře, bylo by logické „dovézt“ měnovou politiku odjinud. Začnu zdánlivě primitivní otázkou: „K čemu vlastně máme měnovou politiku?“ Může zvýšit výkonnost ekonomiky? Jaká je vlastně její úloha? Kdysi někteří ekonomové opravdu věřili, že za cenu mírně vyšší inflace mohou prostřednictvím expanzívní měnové politiky získat i vyšší růst ekonomiky. Ale přinejmenším od šedesátých let minulého století, kdy Milton Friedman jasně ukázal, že uvolněná měnová politika povede leda tak k vyšší inflaci, nikoli však k vyššímu růstu, převládá mezi ekonomy konsenzus, že prostřednictvím měnové politiky vyšší ekonomické výkonnosti dosáhnout nelze. Měnová politika ale může přispět k ekonomickému růstu tím, že zajistí jeden z předpokladů – nízkou a stabilní míru inflace. A to je přesně to, co od měnové politiky můžeme očekávat. Musíme se tedy ptát, zda „domácí“/nezávislá měnová politika sehrává svoji stabilizační roli či nikoli. Přesto se v posledních dvou dekádách vedlo mnoho debat nad potenciálem jednotné měny zvýšit ekonomický výkon. Některé důvody přitom zněly logicky. Dle mého soudu byl hlavní argument založený na vztahu vzájemného obchodu a ekonomického růstu: jednotná měna povede k vyššímu obchodu mezi zeměmi eurozóny a to povede k celkově silnějšímu výkonu jednotlivých ekonomik. Korelace mezi zahraničním obchodem a ekonomickým výkonem je opravdu dlouhodobě prokázaná, potíž je ale v tom, že na kauzalitě – co je příčinou a co následkem – se už ekonomové shodují méně.
V každém případě je více jak deset let dostatečně dlouhá doba na to, aby se pozitivní efekty pro ekonomický růst projevily. Porovnáme-li ale růst ekonomik eurozóny deset let před vznikem jednotné měny s obdobím dekády po jejím vzniku, zjistíme, že k žádnému zvýšení ekonomického výkonu nedošlo. Stejně tak uděláme-li porovnání se vzorkem jiných vyspělých zemí, nevidíme, že by si země eurozóny nějak polepšily.
Ve skutečnosti to není nijak překvapivé, neboť dlouhodobý růst ekonomiky nemůže být ovlivněn měnovou politikou. (Ponechávám stranou případy ekonomik s vyšší inflací, jinak řečeno, mluvím o zemích s odpovědnou měnovou politikou. Špatná měnová politika může výkon ekonomiky samozřejmě zhoršit.) Úkolem měnové politiky je stabilizovat inflaci na dostatečně nízkých úrovních, a tím přispívat ke stabilnímu růstu.
Tím se dostávám k jádru věci: do jaké míry hrály či hrají měnové politiky v zemích Evropské unie stabilizační úlohu? Odpověď nemusí být zcela jednoznačná a obecná pro všechny země. Situace byla pochopitelně těžší pro ty země, které neměly „track record“ nízké inflace a dobré měnové politiky z minulosti. Proto se také některé země rozhodly „dovážet“ měnovou politiku ze zahraničí od samého počátku. Jednalo se například o pobaltské země, které svázaly svoji měnu se zahraničními měnami, později s eurem. Zajímavé ale je podívat se na země, které měly nezávislou měnovou politiku ještě před vznikem eurozóny a porovnat ji s tím, jak si vedly v rámci eurozóny.
Takové země se ale obtížně hledají, protože již před vznikem eurozóny byla většina měn v Evropě více či méně „zavěšená“ na německou marku. Jednou z mála výjimek bylo Finsko, které v té době – stejně jako Švédsko - cílovalo inflaci. Porovnáním období „před“ a „po“ zavedení eura zjistíme, že zatímco kolísání inflace (technicky řečeno – volatilita měřená směrodatnou odchylkou) v Německu je v obou obdobích přibližně stejné, ve Finsku se po zavedení eura zvýšilo o téměř 40 procent. Výsledek by neměl být nijak překvapivý: německá měna byla i před zavedením eura „kotevní měnou“ pro Evropu a při váze německé ekonomiky bude jednotná měnová politika více sedět právě Německu než menším otevřeným ekonomikám. Výsledek je v souladu s intuicí i pro Finsko, protože nezávislá měnová politika po zavedení eura již nemohla sehrávat svoji stabilizační úlohu a pomoci vstřebat různé ekonomické šoky – volatilita inflace se logicky zvyšuje.
Jak si v takovém srovnání povede česká ekonomika? Těžká otázka, protože zatím nemůžeme porovnat období „před“ a „po“. Za pár let bude možné provádět zajímavá srovnání se slovenskou ekonomikou, ale členství Slovenska v eurozóně je příliš čerstvé na to, abychom mohli dělat silné závěry. Můžeme ale simulovat naše členství v eurozóně, tj. můžeme modelově zkusit, jaké by byly důsledky toho, kdybychom v posledních deseti letech zcela „vypnuli“ měnovou politiku, popřípadě kopírovali měnovou politiku eurozóny (toto cvičení jsme před časem udělali s kolegy Hurníkem a Vávrou, zvídavější čtenář se může na celou studii podívat v časopisu Czech Journal of Economics and Finance. I tato simulace potvrzuje výše uvedené srovnání z finské ekonomiky s jasným závěrem: i česká měnová politika sehrávala v posledních deseti letech stabilizační úlohu a volatilita inflace byla menší, než by byla s eurem.
Znovu bych ale rád zdůraznil, že vzhledem k závislosti na řadě dalších faktorů tento závěr nemusí platit pro všechny země obecně. Koneckonců i nedávná finanční krize, jejíž dozvuky stále vidíme, ukázala, že cenové stability je možné dosáhnout vně i uvnitř eurozóny. O úspěchu a výkonnosti jednotlivých ekonomik v dlouhém období nerozhodne (ne)členství v eurozóně, ale bude ve větší míře dáno jejich flexibilitou a fiskální disciplinou. To už bych se ale dostal za úzké zaměření tohoto textu. I z tohoto důvodu jsem výše použil označení článku „Euro I“, neboť při pohledu na dění v Evropě se tématu eura v různých dalších polohách v příštích měsících těžko vyhnu.