Během poslední epizody monetární ságy nového tisíciletí se Fed pokusil rozlišit mezi utahováním monetární politiky a snížením tempa jejího uvolnění (tzv. „tapering“). Ať už to měl v plánu či ne, tímto pokusem ale Fed politiku skutečně utáhl. Ještě překvapivější je ovšem to, že k utažení monetární politiky došlo i ve zbytku světa. Globální výnosy vládních dluhopisů během posledních dvou měsíců vzrostly o 70 bazických bodů a ceny aktiv na rozvíjejících se trzích prudce klesly.
V souvislosti s popsaným vývojem se nabízejí dvě hlavní otázky: Bude růst rozvahy Bank of Japan a možná i Bank of England a ECB kompenzovat pomalejší růst rozvahy Fedu? A vyvolá zpomalení v Číně a odliv kapitálu z rozvíjejících se trhů omezení likvidity ve světové ekonomice? Následující graf ukazuje, jak v minulých letech jednotlivé centrální banky přispívaly k celkovému globálnímu růstu aktiv centrálních bank:
V grafu vidíme i projekce dalšího vývoje, které jsou založeny na chování centrálních bank v minulosti a indikacích, které poskytly. Klíčové je to, že s tím, jak Fed začne ubírat z tempa své stimulace, dojde v globální ekonomice pravděpodobně k růstu tempa poskytování likvidity. Je to dáno pravděpodobnou reakcí ze strany ECB. BoJ se přitom nyní nachází teprve na samém počátku agresivního uvolňování. Pokud trhy očekávají utaženější politiku na globální úrovni, tyto projekce by je měly uklidnit. Situaci by ale změnila krize v rozvíjejících se ekonomikách, která by vyvolala útěk do bezpečí. Kdyby rozvíjející se země v případě krize snížily své devizové rezervy o 2 – 3 % globálního HDP, znamenalo by to největší monetární utažení ve světové ekonomice od roku 2003. Zranitelnost trhů je tak nyní možná větší ve vztahu k vývoji v Číně než k monetární politice Fedu.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)