Digitální věk přináší změny v oblasti peněz, vyvolává debaty o roli kryptoměn, digitálních měn centrálních bank, stablecoinů i o možném pronikání velkých technologických firem do měnového systému. Centrální bankéři, ekonomové a soukromý sektor si tak kladou základní otázky týkající se budoucnosti peněz. Na stránkách VoxEU to píše Livio Stracca z ECB a prezentuje své pohledy na základní související témata.
Monetární ekonomie se podle experta ve své podstatě zabývá tím, co směňovat (peníze jako zúčtovací jednotku) a jak je směňovat (peníze jako prostředek směny). V historii přitom podle něj mohli mít lidé v podstatě neustále pocit, že žijí v nějakém přelomovém období, kdy se dějí v oblasti peněz mimořádné věci. Nyní ale „není přitažené za vlasy tvrdit, že současná éra je pro měnovou ekonomii nejvíce fascinujícím obdobím od doby tzv. Velkého uklidnění v polovině 80. let 20. století nebo i dřívějšího údobí.“
Centrální banky tehdy „zvládly umění zajišťovat cenovou stabilitu ve světě fiat peněz. A stanovily klíčové principy svého fungování, jako je jejich nezávislost, zaměření na cenovou stabilitu (někdy ve formě explicitního cílování inflace)“ a podobně. Kryptoměny, stablecoiny a digitální inovace velkých technologických firem ovšem mění samotné základy dosavadního měnového řádu. Zatímco peníze centrálních bank zůstávají dominantní, nyní čelí konkurenci jako prostředek směny a v menší míře i jako zúčtovací jednotka.
Relativně nedávno zavedeným a podle ekonoma nedoceněným rysem současného měnového systému je schopnost centrálních bank platit úroky z povinných a přebytečných rezerv (IOR). Tento systém zavedený v několika vyspělých ekonomikách (zejména v USA) po globální finanční krizi, přitom „způsobil revoluci v tom, jak centrální banky fungují.“ Platbou úroků z rezerv mohou totiž centrální banky přímo stanovovat nominální úrokovou sazbu, místo aby ji řídily množstvím peněz. „Tento nástroj nejenže zjednodušil provádění měnové politiky, ale také umožnil centrálním bankám řešit cenovou a finanční stabilitu alespoň do určité míry nezávisle.“
Celkově pak Stracca míní, že „současný systém funguje pozoruhodně dobře, není ale bez nedostatků nebo potenciálních hrozeb.“ Jeho účinnost mimo jiné podkopává problém tzv. nulové dolní hranice. To, že sazby nemohou klesnout (výrazně) pod nulu zůstává i přes inovace v měnové politice významným omezením. Centrální banky sice zavedly nástroje, jako je kvantitativní uvolňování, aby ho obešly, stále však neexistuje žádné spolehlivé řešení.
Phillipsova křivka (ukazující na kompromisy mezi inflací a nezaměstnaností) a možná ještě více křivka IS (ukazující vztah mezi úrokovými sazbami a produkcí) jsou podle experta méně a méně spolehlivými nástroji a vodítky. Obecně se snižuje citlivost na sazby, „což komplikuje cílování inflace.“ V neposlední řadě je tu „prchavý koncept přirozených či neutrálních sazeb“. Ty je „notoricky obtížné odhadnout, přičemž mnoho centrálních bankéřů se tomuto tématu kvůli s ním spojené nejistotě zcela vyhýbá.“
„Tyto nevyřešené otázky ukazují, že ačkoli se systém vyvíjel a funguje, zdaleka není dokonalý. A ukazuje se, že úspěchy v dosahování inflačního cíle odrážejí spíše celkovou institucionální kvalitu dané země než technické aspekty měnové politiky,“ tvrdí Stracca. Více ve druhé části článku.