Indexy čínských akcií, živených do značné míry silnou poptávkou domácích investorů, již přes rok posilují tak, že se nedá hovořit jen o kompenzaci za relativně vyšší riziko. Ve stejnou dobu se snad každá výrobní firma nejen na západní polokouli zaobírá tím, jak jí přímo, či nepřímo (např. vyšší ceny komodit a energií) ovlivňuje země draka. Čína je tak ve finanční oblasti oblíbeným tématem, zejména pak její schopnost globální konkurence (kam až na pomyslné ose kvality a technologické náročnosti tato schopnost sahá).
V rámci tohoto pohledu lze přirovnat současnou situaci Číny k dřívější situaci Japonska. Před 40-50 lety bylo synonymem dnešního „made in China“ „made in Japan“ (mám nyní na mysli kvalitu produktů, ne jejich zdraví škodlivost přímou, či nepřímou díky ignoranci vlivu výroby na životní prostředí). Japonci se, jak je dnes více než jasné, v kopírování a levné výrobě nezastavili u jednoduchých výrobků, ale přešli k produkci a výrobním metodám, které nakonec dotáhli po všech stránkách téměř k dokonalosti a nyní se již minimálně 20 let učí západní manageři od nich. I proto platí, že pokud by se Číně podařilo to, co Japonsku, je namístě se z jejího úspěchu těšit, ne hovořit o hrozbách – jen dobrý soupeř nám umožní se zlepšovat.
Zde ale přirovnání s Japonskem nemusí končit a může jít hlouběji. Úspěch (i následný částečný pád) jeho hospodářství v druhé polovině minulého století byl do značné míry založen na třetí cestě - alternativním kapitalismu. Ten, podobně jako nyní v Číně, spočíval v relativně vysoké provázanosti státních institucí, finančního sektoru a průmyslu. Počáteční úspěch tohoto systému dokonce ve své době vedl i ve Spojených státech k tlakům na revizi silně protržních základů tamní ekonomiky a i několik významných ekonomů horovalo pro změnu směrem k „třetí cestě“. Alokace kapitálu do slibných odvětví ve formě polodirektivně přidělených, dlouhodobých úvěrů, křížové vlastnictví firem a bank, poskytující základ pro vzájemné jednání a koordinované akce, státní podpory a ostatní rysy japonské ekonomiky v této době skutečně vedly k tomu, že tamní ekonomika rychle doháněla USA. Spolu se schopností japonců orientovat se na zlepšování procesů vedoucích k vysoké kvalitě produkce (ne na kvalitu na prvním místě, jak je někdy mylně vykládáno) se tento systém na první pohled skutečně mohl zdát nadřazený na krátké období zaměřenému „akciovému“ systému - Japonské firmy rychle expandovaly do světa, jak na úrovni exportů, tak na úrovni kupování firem a v neposlední řadě „re-exportu“ získaných znalostí a dovedností. Tento poslední a významný bod doposud ale jednoznačně v případě Číny chybí.
Let japonské ekonomiky do značné míry skončil prasknutím akciové bubliny na tokijské burze. Poté bylo jasné, jak se přednosti systému postupně změnily v zápory – „trpělivý“ dlouhodobý kapitál byl najednou kapitálem vyhozeným, „trpěliví“ vlastníci se stali vlastníky neschopní maximalizovat hodnotu firem, zaměření se na delší období se stalo slepým zaměřením se na tržní podíl a neschopností generovat zisky… V neposlední řadě se tou dobou plně uzavřela mezera mezi rozvinutostí ekonomiky Japonska a ostatních rozvinutých zemí. Třetí cesta, založená na do značné míry direktivní podpoře vybraným odvětvím, tak fungovala v době, kdy bylo jasné, která odvětví jsou slibná (bylo to vidět v rozvinutějších zemích). Ve chvíli, kdy se ztratil jasný směr (už nebylo kam se podívat na správný směr) byl tento systém na obtíž a ukázalo se, že nejlépe o alokaci zdrojů v této nejistotě rozhodnou trhy.
Pro úvahy nad budoucností a vlivem Číny tak je významné zejména to, že zatímco tato dohání ekonomicky rozvinutější svět, její současný systém může fungovat relativně dobře. Čím více se ale mezera bude uzavírat, tím více bude nutno přejít směrem k čistému tržnímu prostředí a zároveň se naplno projeví neduhy toho současného. I zde příklad Japonska ukazuje, jak je ale změna systému pomalá a bolestivá a v Číně bude velice pravděpodobně hůř (fundamentálně odlišný filosofický základ systému, ignorance lidských práv, devastace životního prostředí, velikost země, atd.). I z tohoto důvodu je v tuto chvíli těžké si představit čínský ekvivalent Toyoty a spol., udávající již desetiletí trend v manažersko – výrobních postupech po celém světě, včetně vztahu k životnímu prostředí. Čína má ale s Japonskem společné ještě jedno - jde o národy s dlouhou historickou tradicí řemesel. První evropští objevitelé těchto zemí byli u obou národů překvapeni zručností jejich řemeslníků (v Japonsku danou do značné míry nedostatkem surovin a tudíž nutností vysoké kvality s minimem nákladů).