Příběh fondu Long Term Capital Management je zajímavý a poučný jak pro institucionální, tak pro individuální investory. LTCM byl založen v roce 1994 skupinou traderů ze Salomon Brothers, ale mezi jeho řediteli figurovala i jména nositelů Nobelových cen za ekonomii Roberta Mertona a Myrona Scholese a bývalého člena Fed Davida Mullinse.
Strategie LTCM byla jeho zástupci popisována jako zaměření se na příležitosti k cenovým arbitrážím, využívání krátkodobých tržních anomálií relativně k dlouhodobým rovnovážným cenám, atd. V rejstříku bylo i využívání carry trades a daňová optimalizace. Ač to jeho ředitelé neradi slyšeli, asi by tento fond splnil volnou definici hedge fondu; pohyboval se na širokém spektru trhů, jak z hlediska geografického, tak z hlediska aktiv a instrumentů, investice do něj byly omezeny.
Nedílnou součástí strategie bylo využívání páky – zatímco jednotlivé obchody samy o sobě neměly nutně vysokou návratnost, zapáčení na úrovni 8 násobku vlastních investovaných peněz z nich dělalo vysoká čísla. Argumentem pro vysokou páku bylo to, že investice fondu jsou velmi málo rizikové – v principu zajištěné (tedy skutečně “hedged”) využíváním málorizikových příležitostí k arbitráži (Myron Scholes údajně přirovnával operace LTCM k obrovskému vysavači, který soustavně vysává drobné z trhů po celém světě).
V letech 1995 a 1996 fond vydělal 40 % ročně, což k údajnému malému riziku jistě jeho investory potěšilo. V roce 1997 návratnost spadla na 17%, což by normálně nebylo vůbec špatné, ale akcie ve Spojených státech ten rok vynesly 33%. Ve stejnou dobu stoupala rizikovost investic LTCM a stoupala míra konkurence, jak se jeho úspěch snažilo replikovat stále více investorů. Řešení byla dvě – cesta skromnosti, přiznání, že vydělávat závratné sumy nelze donekonečna a zařazení se po bok dalších, relativně úspěšných fondů. Nebo trvání na výjimečnosti. LTCM se vydal druhou cestou – v honbě za výnosem rozšířil svou činnost na další trhy a hlavně přidal páku – z oněch 8 na cca 25. Špatná kombinace, protože zatímco znalosti z rozšířených trhů byly omezené (tzv. problém “style drift”) a operace na nich tak zvyšovaly riziko, vyšší páka sama o sobě byla vysoce riziková.
Posledními hřebíčky do rakve byla Asijská krize a to, že velikost a význam LTCM přesáhly hranici, kdy mohl volně operovat bez toho, aby jeho kroky byly na trhu znát a aby je nemohli ostatní investoři využívat. Klesající hodnota aktiv zvyšovala páku a roztáčela kolo zkázy. LTCM přitom sázel na to, že Asijská krize je krizí likvidity a že se ceny aktiv na tamních trzích při dostatku likvidity vrátí na předchozí úrovně. Sám tak bral dlouhé pozice a snažil se trhu likviditu poskytovat, což se mu při jeho velikosti i na chvíli dařilo. Ruská krize a soustředěný tlak těch, kteří využívali slabosti LTCM, byly poslední, co scházelo k jeho kolapsu.
K výše uvedenému je dobré zdůraznit velkou míru, s jakou LTCM spoléhal na modely. Např. jeho risk (99% VaR) byl na počátku jeho operací na úrovni 45 milionů USD (zjednodušeně řečeno s 99% pravděpodobností by denně neztratil více než 45 mil. USD). V srpnu 1998 ale jeho denní ztráty dosahovaly 200 mil. USD. K tomuto se lze postavit tak, že modely byly dobré, svět byl špatně (verzi čehož občas skutečně slyšíme). Nebo lze argumentovat, že přes svou složitost byly stále málo komplexní - s bláhovou vírou, že dnes již je máme komplexní dost, nebo že komplexnost vůbec může dosáhnout bodu, kdy je “dostačující”. Nebo je nutno vnímat, že sebelepší model má limity, které se projeví přesně ve chvíli, kdo to nejméně potřebujeme.