Zisk na akcii – EPS, je investory intenzivně sledovaným ukazatelem, protože budí dojem, že ukazuje, co za daný rok akcie vydělala. Přitom ale tak, jak postupujeme výsledovkou směrem od tržeb dolů, snižuje se znatelně vypovídací schopnost jednotlivých ziskových položek. Zatímco hrubý zisk (či jemu podobná, ale ne shodná přidaná hodnota v českých účetních standardech) ještě relativně dobře vypovídá o fundamentálním vývoji firmy, do EBITDA již vstupuje více „znečišťujících“ jednorázových položek a čistě účetních operací. To se zintenzivňuje u odpisů, respektive EBIT. U velkých společností se pak zisk před zdaněním a čistý zisk (tedy i EPS) stává neoddělitelnou směsicí trendu, náhod a záměrů těch, kdo do účtování promlouvají. Vztah ke cash flow (na akcii), jedinému 100% relevantnímu ukazateli hodnoty, je již jen dosti volný. S CF na akcii je ale těžší pracovat.
Díky tomu, kolik neekonomických a jednorázových faktorů do velikosti EPS promlouvá, je tedy jeho vypovídací schopnost relativně omezená. A díky jeho popularitě tak nastává hon za tím, zvýšit jeho vypovídací schopnost, respektive uživatelskou hodnotu. Např. podle “The Economic Implications of Corporate Financial Reporting” (Graham, Harvey, Rajgopal), která dělala výzkum u 401 finančních ředitelů, většina CFOs obchodovaných firem věří, že EPS je klíčovým ukazatelem pro investory. Co více (a hůře), většina z nich se staví proti projektům, které mají pozitivní vliv na hodnotu firmy, ale snižují EPS, respektive posílají ho pod konsenzus. Většina CFOs by navíc opustila hodnotu tvořící projekty i pokud by výrazněji rozkolísaly EPS v následujících letech – tedy nehoní se jen za velikostí, ale i za vyrovnaností. Přitom, jak jsem již naznačoval, EPS u velkých společností s extrémní složitostí operací je z principu volatilní, i když jádro podnikání (poptávka v odvětví, ceny vstupů, výstupů, apod.) společnosti je relativně stabilní.
V praxi uvedená snaha vede k tomu, že management společností věnuje část svého času managementu zisků – tedy ne jejich tvorbě, ale jejich vykazování. Studie „Earnings Momentum and Earnings Management“ (Myers, Skinner) jasně ukazuje, že počet firem, které vykazují stabilní růst EPS od roku 1962 vysoce převyšuje to, co by odpovídalo jejich stavu a náhodě. Tedy nepřímý důkaz rozšíření managementu vykazovaných zisků. Zároveň její autoři dokazují, že vykazování vyhlazených EPS ústí v abnormální posilování akcií daných firem. Tj. všichni ví, že EPS nemohou být vyhlazené, bez výrazných fluktuací. Investoři to ovšem preferují a management jim jde na ruku snahou o umělé vyhlazení.
Příběh zde ale nekončí. Investoři a analytici jsou si přirozeně vědomi toho, že vykazovaná EPS jsou zkreslená a často trochu namasírovaná. Snaží se proto je různým způsobem očišťovat ve snaze dostat jakési jádrové EPS, které by vypovídalo co nejvíce o fundamentu. Možnosti externích pozorovatelů jsou zde ale omezené – dají se samozřejmě eliminovat evidentní jednorázové položky, apod., ale i definice jednorázových položek je mnohdy otevřená (náklady jsou pokud možno jednorázové, výnosy stálé …). EPS tak projedou tunelem masáže ze strany managementu a očistné masáže ze strany investorů, ovšem výsledný efekt může být dosti zavádějící.
Řešení (teoretické): snížená váha, kterou investoři přikládají EPS jako takovému (a spolu s tím, jakou váhu dávají krátkodobým výsledkům vůbec). Zaměření se managementu a leaderů na management a leading firmy, ne management účetních výkazů a hádání toho, co chtějí investoři slyšet. Pokud vůbec, bude toto ale předmětem jen velmi pomalé změny. Zatím se vyplatí EPS sledovat – ne, že by nějak moc říkalo, ale ostatní ho sledují.