Možná má pravdu bývalý prezident Národního úřadu pro ekonomický výzkum M. Feldstein a Spojené státy vstoupily do hospodářské recese, která bude nejhorší od konce druhé světové války. Bankéři pak to v nadpise uvedené budou vyprávět v řadě i o tom, co se dělo v roce 2008 (zejména asi ti z Bear Stearns). Nadpis totiž uvádí popis situace ve Švédsku na počátku devadesátých let při vypuknutí krize tamní ekonomiky – komentář je od Larse H. Thunella, kdysi jednoho z šéfů švédské Nordbanken. Ale i pokud na tom ekonomika USA není tak špatně, onu „černotu“ lze vnímat i tak, že dosti finančních institucí je stále s rozvahami plnými strukturovaných instrumentů spíše černými skříňkami, než ukázkou prudentnosti a transparentnosti.
Švédi v oné krizové době prezentovali relativně úspěšný (z hlediska celkových ztrát) recept na to, jak se s podobnou situací vypořádat. Šli cestou masivní vládní intervence přes dvě nově zřízené společnosti, které na sebe vzaly špatná aktiva, aktivně s nimi hospodařily a pak je prodaly (je tu tedy určitá podobnost s ČKA) - více o švédské cestě v článku “USA nyní, Švédsko před 17 lety“. Cesta to není jediná. Podobně jako Švédsko řešilo krizi ve stejné době i Finsko. Tam vláda ale nabídla bankám jen omezenou částku jako podporu v jejich problémech. Později se tato ukázala jako nedostatečná, parlament musel odhlasovat další a celkově byla akce Finů považována za méně úspěšnou. I Mexiko řešilo podobný problém se zablokováním úvěrových toků v roce 1994 - tzv. Tequila Crisis. V rámci programu Punto Final tam zase nabídla vláda dotaci dlužníkům ve výši 60% dluhu, pokud ho začnou splácet. Chytré na tomto přístupu bylo to, že efektivně auto-selektuje mezi těmi, kdo mají krizi likvidity a těmi, kdo mají krizi solventnosti (ti nezačnou splácet ani když bude dluh o 60% menší). Program byl také namířen na menší a střední podniky, což zvyšovalo politickou transparentnost procesu (tento segment má daleko menší vazby na politickou scénu, než velké podniky).
Přes všechny teoretické i praktické argumenty proti podobnému intervencionismu (např. morální hazard) je to, že by jednou někde nechala vláda, respektive státní instituce, v nějaké zemi velkou krizi bez povšimnutí, nepravděpodobné. Pro správné fungování podobných záchranných akcí je podle studie “Systemic Banking Crises” (Ergungor, Emre, Thomson, 2006) nutná vysoká transparentnost záchranného procesu a včasná identifikace problémů a rychlá akce; nezávislost těch, kdo problémy řeší - jak politická, tak co se týče zdrojů; dobré právní prostředí (bankroty, atd.); vazba na trh, tržní disciplína (žádné dlouhodobé státní garance, apod.) a maximální eliminace morálního hazardu (kdo udělá chybu, musí za ni zaplatit).
Švédové tehdy skórovali vysoko v naprosté většině těchto ukazatelů (kritici ale argumentují, že znovuoživení jejich ekonomiky stejně nakonec způsobil boom globální ekonomiky daleko více, než jejich záchranný program). Včasnou identifikaci problémů USA propáslo (jak vládní instituce, tak privátní sektor i investoři po celém světě), otázkou je, jestli je situace zralá na akci podobného rozsahu. To ale z české kotliny nezjistíme.