New York (ČTK/The Wall Street Journal Europe) - Svět teprve s úderem Ruska proti Gruzii získává představu, jak skutečně vypadá "válka o ropu". Po likvidaci kdysi nejmocnější ruské ropné společnosti a vytěsnění západních investorů z ruských ropných projektů je tlak na Gruzii pro ruského vládce Vladimira Putina dalším krokem v realizaci jeho plánu energetické nadvlády nad Evropou. Napsal to dnes ve svém komentáři americký list The Wall Street Journal Europe.
Na Západě si podle listu málokdo uvědomuje, do jak velké míry sovětská potažmo ruská elita zastává předválečné názory na mocenské vztahy a národní velikost. Jejich pohled není založen na obnovujících se demokratických institucích, inovacích a moci obchodu, ale na teritoriu a zdrojích - na teorii "lebensraumu", jak ji nazval jeden z duchovních praotců podobných myšlenek.
Bez ohledu na udávané záminky představovala Gruzie pro Putinovu mocenskou strategii kontroly dodávek energetických surovin do západní Evropy problém. Přes její území totiž vedou dvě důležité trasy ropovodu a plynovodu, píše komentátor Holman Jenkins Jr.
Západní vlády a šéfové ropných firem hráli v Putinových plánech hloupou roli. Žádné porušení dohod a žádná uchvácení majetku ruskými úřady je neodradila od nerozumného mrhání investicemi do ruských zdrojů. Západní menšinoví akcionáři byli z Jukosu, konfiskovaného vládou kvůli daňovým nedoplatkům, vyhnáni bez nejmenšího pípnutí. Oficiálně se neozvala prakticky žádná námitka, když úřady pod záminkou životního prostředí vytlačovaly západní partnery z různých projektů těžby a přepravy ropy, kam investovali miliardy dolarů.
Putin si přitom mohl dělat ze západních ropných firem politické boxovací pytle bez jakýchkoli skrupulí, protože věděl, že západní politici, jako třeba americká demokratická funkcionářka Nancy Pelosiová, dělají doma při sledování svých úzkých a krátkozrakých politických zájmů přesně totéž. Prezidentský kandidát Barack Obama si například myslí, že řešením vysokých cen benzinu je potrestat vyššími daněmi.
To vše Putina neomylně ujistilo, že Západ do ochrany svých ropných společností investovat politický kapitál nebude. Mezitím zjistil, že jeho nohsledi mohou sáhnout až k jadernému terorismu, aby v Londýně zabili jednoho z jeho politických kritiků, aniž by to mělo nějaké důsledky. Proč čekat nějakou odvetu od západních investorů, kteří jsou přitom pouze opakovaně okrádáni, ptá se komentátor.
Vlády a firemní šéfové po celou tu dobu rozumovali, že dřív či později Rusko objeví, že má zájem na oboustranně prospěšném obchodním vztahu. Rusko bude potřebovat západní kapitál a technologii, aby mohlo rozvíjet svá ložiska; potenciální partneři přitom musí vědět, že ruské slovo platí.
V tom se ale Západ podle listu podobně jako dříve u Iráku přepočítal. Přepočítává se však zřejmě i Putin, podobně jako se pletl Saddám Husajn, který až do konce věřil, že ropné kontrakty držené před nosem francouzským a ruským firmám mu budou záštitou před snahou druhého prezidenta Bushe o jeho odstranění.
Západní mocnosti v nejbližší době s ruským tlakem proti Gruzii moc nenadělají. Postupně však Putin podle listu zjistí, že vytvořil podmínky pro vznik koalice, jejímž cílem je omezit ruskou moc v energetice. Bezprostřední sousedé Ruska s čerstvými vzpomínkami na sovětskou nadvládu se budou ještě dychtivěji snažit spojit se se Západem a s NATO. Možná i krátkozrací Němci nakonec usoudí, že se strkáním hlavy do ruského energetického chomoutu zašli příliš daleko, píše komentátor.
Pro Ameriku z toho vyplývá nikoli nutnost sledovat falešnou utopii "energetické nezávislosti", ale potřeba racionálně se vyrovnat s realitou ruského režimu. Amerika bude na sebe muset vzít odpovědnost za rozšíření svých zdrojů energetických dodávek a dobrým začátkem by bylo zrušení cel na brazilský etanol a otevření domácích ložisek ropy pro těžbu. Skutečně znepokojivé by bylo, kdyby se Amerika v zájmu naplnění primitivního konceptu energetické nezávislosti rozhodla sledovat Putina zpět do 30. let 20. století, píše WSJ.