Dneškem vstupujeme do čtvrtého lednového týdne roku 2009 a od začátku nového roku je zcela nepochybné, že zdrcující většina zpráv z finančních trhů se více či méně točila kolem bank a bankovních institucí. Jistě si vzpomenete – znárodnění Anglo Irish Bank, znárodnění Plc, rozdělení , de-facto znárodnění AG … seznam je skoro nekonečný. Opět se proto objevuje otázka, kdo je za všechen ten marast - v němž se všichni nuceně brodíme - zodpovědný?
Malý exkurs do historie. Ukázat prstem na jednoho jediného viníka našeho současného problému je takřka nemožné. Vždy a za všech okolností se jedná o kombinaci mnoha faktorů a okolností, které jsou unikátní a jedinečné. Nemluvě o tom, že jediná čestná odpověď na výše uvedenou otázku by byla „lidská chamtivost“, ale to by bylo příliš jednoduché a jenom málokdo by to akceptoval.
Shodneme-li se přesto, že původcem toho všeho je inherentně lidská vlastnost, zbývá jenom dopátrat, v kterém okamžiku v historii tato vlastnost vyhrála na body. Podle mnoha komentátorů to bylo 20. ledna 2001, v den, kdy prezident George Bush jr. složil první prezidentskou přísahu. Již v tomto okamžiku totiž americká ekonomika balancovala na okraji ekonomické recese, která byla na spadnutí díky protržení bubliny na technologických trzích. To by však bylo politicky velmi neprůchodné (George Bush jr. i Alan Greenspan v tomto byli zajedno) a tak americký FED udělal tu jedinou věc, kterou udělat mohl – zaplavil ekonomiku levnými penězi a udržoval jejich cenu (vyjádřenou úrokovou mírou) nízko tak dlouho, až …se to všechno vymknulo z ruky.
Amerika tak nyní platí cenu za něco, co se mělo odehrát již před nějakými sedmi-osmi lety. Kdyby si již tehdy americká ekonomika prošla drastickou recesí a poctivým očistným procesem, nemusel by dnes prezident Barack Obama prosit o „dalších“ 825 miliard dolarů na pomoc ekonomice. Mimochodem, vsadím se s Vámi, že zatím vynaložené prostředky jsou jenom slabým odvarem toho, o co bude B. Obama žádat Kongres v příštích čtyřech letech…
Avšak zpět k bankám. Jejich chamtivost nepochybně hrála svoji roli, jenom ta by to však nedokázala. Ve hře byly a stále v mnoha ohledech jsou také další faktory:
- Zákon z listopadu roku 1999 (známý jako Gramm-Leach-Bliley Act), který v mnoha ohledech negoval principy zákona Glass-Steagall Act z roku 1933 a dovolil komerčním a investičním bankám hrát si na tom samém písečku.
- Selhání regulátora (zejména SEC), který v roce 1970 moudře usoudil, že provede „outsourcing“ aktivity kreditního hodnocení trhu dluhopisů ve prospěch třech komečních organizací – Standard & Poor’s, Moody’s a Fitch.
- Požadavek na emiteny, aby si de facto zaplatili za vlastní rating resp. za rating jimi vydávaných instrumentů. Slovní spojení „střet zájmů“ je zde více než na místě.
- Role hladových poskytovatelů hypoték, odhadců nemovitostí a všech těch ostatních příživníků byla v minulosti diskutována více než dost.
Suma sumárum si tedy veřejnost (alespoň ta její část, která platí daně) nepochybně zaslouží minimálně omluvu. Jistě, chamtivost existuje také na její straně a pro Čechy tak typická vlastnost chtít vše zadarmo se nám jednou vymstí. Z pohledu daňového poplatníka, investora a v mnoha případech také akcionáře je však na globálním měřítku nestoudné vidět, jak ti, kteří to všechno způsobili, natahují ruku po státní pomoci a odvolávají se na stabilitu ekonomiky a finančního systému. Pánové, čtěte si po sobě, co říkáte…
P.S. Nemusíme si však zoufat, pomoc je nablízku. Esoterici vycítili šanci na uzdravení světa a pustili se do práce. Nebudu dané dámě dělat neplacenou reklamu (naši čtenáři jistě vědí, jak pracovat s Googlem), ale na českém internetu si lze bez problémů najít na link na „finanční věštírnu“. Její úspěšnost zatím nebyla autorem tohoto sloupku otestována, ale vážně uvažuji o zakoupení finančních křišťálových magnetů, s jejichž pomocí „je možné dosáhnout v životě pořádného finančního úspěchu”. 5,000 Kč za jeden takový mi připadá jako docela dobrá investice …