Máme nyní smutnou příležitost vidět, jak ve stejnou chvíli (i) klesají naše možnosti a (hlavně) ochota podporovat ty, co to nejvíce potřebují a zároveň (ii) zůstává silná neochota omezit svoje požitky zejména u těch, kteří stáli u zrodu krize. To první se děje kvůli krizi, to druhé se děje jí navzdory. Podívejme se nyní globálněji na to, jak je to vlastně s rozložením příjmů mezi populací.
Pro posouzení uvedeného nám pomůže tzv. Giniho koeficient. Jeho výpočet, s kterým vás nebudu obtěžovat, ústí v číslo mezi 0 a 1; 0 odpovídá dokonalé rovnosti, kde každý má stejný příjem a 1 koresponduje s dokonalou nerovností - jedna osoba/domácnost má celý příjem a ostatní nulový příjem v ekonomice. Situaci ve světě ukazuje následující mapa:
Za významné (a z mapy patrné) můžeme považovat to, že chudé země mají obvykle vyšší Giniho koeficient – příjmová rovnost je v nich nižší, zatímco země bohatší mají tento index nižší – příjmová rovnost je v nich vyšší. Není tak zdaleka univerzální pravdou někdy oblíbené klišé hovořící o tom, že s růstem bohatství ve společnosti bohatnou zejména bohatí a chudých se to nedotkne (nebo jim to ještě uškodí). To se tedy, myslím, jako obecné pravidlo dá lehce vyvrátit i relativně hrubým měřítkem, jako je právě Giniho index (těžko postihující např. šedou ekonomiku, apod.).
Pravdou je ale zároveň i to, že uvedené neplatí vždy – neplatí to např. v největší ekonomice světa (která zřejmě, stejně jako např. vývoj v Číně, dává základ uvedeným skeptickým úvahám). V USA totiž dlouhodobě (od 70. let) dochází k nárůstu Giniho koeficientu – viz níže uvedený graf, kde je prezentován i vývoj v některých dalších zemích:
Z grafu je patrné, že rozdíly v úrovních i trendech jsou někdy veliké. O hlubší vysvětlení se např. pokusil Simon Kuznets, který postuloval, že při vysoké úrovni chudoby je příjmová rovnost vysoká, poté se s růstem ekonomiky snižuje (zvyšují se rozdíly) ale od určité úrovně se trend zvrátí a příjmy se opět začnou vyrovnávat. Ani pro jeho návrh ale data (včetně uvedeného grafu) jednoznačně nehovoří.
Čelíme tak (opět) komplexnímu socio-ekonomickému problému. V rozvinutých ekonomikách, kde všechny smysluplné materiální potřeby naprosté většiny obyvatel jsou uspokojeny, je ale otázkou proč tento problém vůbec řešit. Tj. - je otázkou, nakolik diskuse o rovnosti příjmů v těchto rozvinutých (lépe řečeno nadbytkových) ekonomikách je jen snahou marně aplikovat koncepty rovnosti a spravedlnosti na oblasti, kde to nejde (a nemá to ani žádný skutečný smysl). V lepším případě jde o ztrátu času neřešící naše skutečné problémy. V horším jde o čistou závist na té materiálně „chudší“ straně společnosti , podporovanou exhibicí bohatství na „bohatší“ straně a využívanou populismem a touhou po moci na straně třetí. Přesto a hlavně - navzdory závistivcům, Leninovi, Marxovi a spol. je příjmová nespravedlnost (když to tak už nazveme) v nadbytkových ekonomikách ta snad nejméně důležitá – i kvůli velbloudovi, který neprojde uchem jehly.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.