Poslední dva roky probíhá na poli účetnictví válka. Na jedné straně stojí ti, kteří chtějí, aby se úvěry, cenné papíry a ostatní finanční aktiva vykazovaly v tržních cenách (systém mark-to-market). Na straně druhé stojí za podpory mnohých politiků a regulátorů manažeři, kteří by preferovali vykazování aktiv v jejich ceně pořízení, snížené jen v případě, kdy podle nich může s jistou pravděpodobností dojít ke ztrátě.
V obou přístupech se vyskytují problémy. Fanoušci přístupu mark-to-market jsou obviňováni z fanatického chování, protože kvůli klesajícím cenám aktiv donutili banky a pojišťovny vykazovat přehnané ztráty. Tyto instituce se pak kvůli nim staly nesolventní a poslaly finanční systém do pekelné spirály. Příznivci z druhého tábora jsou zase obviňováni z manipulace účetnictví, neboli z „vaření účetních knih“ před krizí a poté z vyvíjení tlaku na ty, kdo stanovují standardy, s cílem uvolnit pravidla ve chvíli, kdy se ukázal rozsah problémů se špatným dluhem. A aby bylo ještě hůř, dlouhá série nekompetentních zásahů vyústila v to, že v rozvahách společností se oba přístupy míchají. Rozdílné firmy mohou držet stejná aktiva v jiných cenách a vykazovat ztráty několika způsoby.
Do zmatku vstoupil regulátor International Accounting Standards Board (IASB), který stanovuje pravidla pro většinu Evropy a Asie a očekává se, že nakonec dostane podobnou pravomoc i v USA. Kritizován zuřivými politiky a tlačen investory do obrany navrhl nové pravidla, která by měla být implementována na konci letošního roku.
Výsledek je stále fušeřina, ale je lepší než předchozí model. S určitými obměnami by měl poskytnout to, co obě strany chtějí. Účetnictví, které nezhoršuje ekonomický cyklus, ale které stále umožňuje investorům porovnávat tržní cenu aktiv s pohledem managementu.
Podle nových návrhů by byly pouze dvě kategorie aktiv. Půjčky a jednoduché dlužné cenné papíry, které mají podobný charakter jako půjčky, by se oceňovaly v ceně jejich pořízení. To pod podmínkou, že banky prokáží, že jsou drženy na dlouhé období - o což se většina bank pokusí. Složitější cenné papíry včetně většiny současných toxických aktiv i derivátů a akcií by se vykazovaly v tržních cenách. Uvedená kategorizace je dost volná, avšak výsledek by měl přinést výrazné zjednodušení pravidel a mnohem lepší srovnatelnost mezi firmami. Bankovní regulátoři také přehodnocují svá pravidla. To by mělo znamenat, že firmy, které vykazují ztráty v tržních cenách, nebudou bezprostředně tlačeny do navýšení kapitálu nebo do nuceného prodeje aktiv.
IASB musí být stále na pozoru. Musí velmi přísně chránit hranice mezi oběma kategoriemi. Jakkoliv jsou dnes manažeři kajícní, jistě se pokusí označit neprůhledné cenné papíry za půjčky, aby si udělali větší prostor při jejich oceňování. Pokud o tom někdo pochybuje, měl by si připomenout šílené „vaření účetních knih“ poté, co IASB v říjnu mírně uvolnila pravidla. Evropské banky přeřadily do jiné kategorie více než půl biliónu dolarů aktiv, čímž zvedly své zisky v roce 2008 o 29 miliard dolarů.
Dále musí IASB zajistit, že investoři budou stále schopni zjistit tržní ceny jakýchkoliv aktiv, které jsou vykázány v ceně pořízení – o mnoho lepší ukazatel v porovnání s názorem managementu u řady toxických aktiv. To dnes banky dávají k dispozici pouze v agregované podobě. Zpřístupnění informací musí být úplnější, pokud mají být investoři schopni posoudit manažerské ocenění. Banky si budou stěžovat na byrokracii, nicméně je-li některá informace důležitá, je to jistě právě tato.
A konečně musí ti, co určují standardy znovu získat nezávislost poté, co čelili politickým výpadům v Severní a Jižní Americe i Evropě. Nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je pokračovat ve slučování jejich standardů, včetně standardů finančních společností, do jednoho globálního přístupu. To by mělo pomoci navrátit důvěru předcházením regulační arbitráži (využívání rozdílných pravidel v jednotlivých zemích) a zmírněním hlasů mocných národních lobby. Investoři nemusí věřit v Boha, musí jim být umožněno důvěřovat účetním knihám.
(Zdroj: The Economist)