Před několika týdny se médii mihla zpráva o tom, že britský regulátor finančních trhů Financial Services Authority (FSA) po šesti měsících přemýšlení přišel s návrhem, jak zamezit „přehnaným“ bonusům v bankovním sektoru. Podle tohoto návrhu se firmám zakazuje smluvně garantovat bonusy na více jak jeden rok. Navíc s výhradou, že výplata dvou třetin tohoto bonusu musí být rozprostřena do třech let následujících po roce, kdy byl bonus přiznán. Toto opatření se mělo původně týkat 45 firem ze segmentu bank, obchodníků s cennými papíry a poskytovatelů hypoték. Po jisté „odborné diskusi“ však FSA seznam zúžilo na 26 jmen.
Politikům se však toto opatření příliš nelíbí a s rozhodností sobě vlastní je považují za příliš měkké. Britský ministr průmyslu Peter Mandelson se nechal slyšet, že tato nová regulatorika nemusí dostát svému záměru a není vyloučeno, že vláda zakotví podobnou nebo ještě tvrdší úpravu přímo v zákonech.
Výše uvedené nepochybně zavdává podnět k několika otázkám:
- Bankovnictví a peněžnictví jsou obory, kde se z definice pracuje se třemi ingrediencemi: a) penězi, b) emocemi (zejména chamtivostí a panikou) a c) rizikem. Ať se nám to líbí nebo ne, nikdo zatím nevymyslel obecně lepší motivaci než peníze, a proto se nelze divit, že tyto segmenty ekonomiky je jako hlavní motivátor také používají. Stravenky a volný vstup do posilovny jsou fajn, ale Ferrari si za ně nekoupíte.
- Garantované bonusy jsou podle bank prostředkem, jak přijmout a udržet extrémně talentované zaměstnance. To je logický protimluv, protože máte-li něco garantované, vaše motivace se o to snažit nezadržitelně padá. I proto se nabízí úvaha, zda politici a regulátor nebrojí proti něčemu, co zase tak velký problém nepředstavuje. Navíc by bylo zajímavé se dotazovat, jak velkou procentní část z celkové sumy vyplacených bonusů představují právě bonusy garantované.
- Vzhledem k výkonu bank v posledních dvou letech je namístě otázka, zda si bankéři zaslouží jakýkoliv bonus, tím více pak garantovaný. Tuto otázku by však měli řešit spíše akcionáři, a ne regulátor.
- Bonusy jako takové nebyly a nejsou příčinou současného marasmu. Jsou však mediálně a politicky vděčným tématem, o které se kdejaký politický šplhoun může otřít. Problémem je nastavení celého systému, kde a) si bankovní lobby zcela nepokrytě nastavila parametry tak, jak potřebuje, b) ten samý regulátor, který nyní bojuje za zákaz garantovaných bonusů, před rokem či dvěma zcela selhal ve své roli dozoru a prevence. O roli ratingových agentur netřeba hovořit.
- Role politiků je kapitola sama pro sebe. Nejprve na banky nahrnou kupy peněz z kapes daňových poplatníků (aniž by se obtěžovali klást příjemcům těchto peněz nepříjemné otázky a snažili se zajistit, aby za peníze někoho jiného ten někdo jiný také něco dostal) a pak se začnou naoko snažit politicky vyžehlit tuto loupež za bílého dne formou boje proti bonusům. Ve slovníku se takové jednání definuje jako pokrytectví.
- V mezidobí se banky usadily na tyto peníze „shůry“, lížou si rány z vlastních chybných rozhodnutí a vesele se smějí. Ten, kdo to všechno zaplatil – daňový poplatník – za své peníze (které budou splácet ještě jeho pravnuci) dostal menší přístup k úvěrům, vyšší rizikové marže a horší podmínky při jednání s bankami („je krize, musíme být jako banky opatrnější“). To je docela prima obchod, nemyslíte?
- I proto a nejenom proto se opět objevují názory, že „společensky přijatelná“ cesta by byla banky zcela nepokrytě znárodnit, rozsekat na kusy, některé části odprodat, některé části zlikvidovat a některé části opět nabídnout investorům. I proto se Michael Lewis, autor známého románu „Liar’s Poker“ domnívá, že současný nestoudný kartel bank a politiků povede zejména v USA k nemalým sociálním nepokojům. Blbce z lidí lze dělat jenom omezenou dobu.
O tom ale až příště…
Hezký konec prázdnin,