New York (ČTK) - Nutnost zasáhnout proti bankéřským platům, které údajně způsobily finanční katastrofu, je mimořádně populární blud, který veřejnosti záměrně vnutili posedlí politici. Napsal to v dnešním komentáři deník The Wall Street Journal Europe (WSJE). Místo toho by se politici na summitu G20 měli podle listu spíš zamýšlet, jak omezit své vlastní pobídky k neodpovědnému chování v podobě záruk proti krachům velkých bank, podpory levných hypoték nebo garantování vkladů.
Summit skupiny zemí G20 v Pittsbughu zřejmě podle listu utvrdí ve veřejnosti představu, že platy v bankách byly finančními zbraněmi hromadného ničení, které loni vyhodily trhy do vzduchu. Ve většině Evropy se z tohoto bludu již stala oficiálně uznaná pravda a Nicolas Sarkozy s Angelou Merkelovou proti odměnám bankéřů vedou před summitem těžkou kampaň. K ní se přidala dokonce i americká centrální banka sice umírněným návrhem, avšak takovým, který zakládá hrozivý precedent pro širší kontrolu mezd a cen.
Sama představa, že regulační orgány dokážou vytvořit bankéřům lepší pobídky než konkurenční trh, je směšná, jestliže to nedokážou ani vlády ve svém sektoru, píše WSJE. Přitom neexistují žádné důkazy, že by motivace vysokými prémiemi vedly k úvěrové mánii a nakonec ke krizi. Úvěrovým excesům nepropadly v USA jen některé banky, ale téměř všechny. Ty, které si vedly lépe, vyplácely vysoké prémie taky, ale měly lepší systém kontroly rizik, připomíná list.
Lépe na tom nebyly ani banky, kde manažeři vlastnili velké akciové podíly, takže měli silnou motivaci, aby jejich banka nepadla. Ekonomové také připomínají, že dnešní toxická aktiva, která byla jádrem krize, to byly před krizí téměř výlučně hypoteční cenné papíry hodnocené nejvyššími ratingy AAA a AA. Banky tím, že do svých portfolií nakupovaly aktiva považovaná tehdy regulačními úřady za zcela bezpečná, obětovaly vyšší výnosy z hůře hodnocených aktiv - "to je stěží chování lidí, kteří vyhledávají krátkodobý zisk bez ohledu na dlouhodobé důsledky", píše list s narážkou na častá slova politiků.
Daleko důležitější než odměny byly podle listu pro bankéře pobídky k vydávání a kupování dluhopisů, zejména hypotečních. Tyto motivace ovšem nevytvořil nikdo jiný než titíž politici, kteří z toho teď chtějí vinit platy bankéřů. Bylo tu systémové riziko, které stvořil Fed ultranízkými úrokovými sazbami, které subvencovaly úvěry dlouhou část tohoto desetiletí. Byl tu privilegovaný status, který regulační orgány jako Komise pro cenné papíry USA a další poskytly ratingům hlavních ratingových agentur. A byla tu pravidla kapitálové přiměřenosti, která v portfoliích bank zvýhodňovala hypotéky převedené na cenné papíry před tradičními úvěry. Banky totiž podle mezinárodních "basilejských" pravidel mohly mít proti "bezpečným" hypotečním papírům v rezervách mnohem méně kapitálu než proti klasickým úvěrům.
Pokud by politici chtěli skutečně účinné reformy, pak by měli řešit právě tyto otázky a ne od nich záměrně odvádět pozornost platy bankéřů, píše list. Vůbec největším rizikem do budoucna je pak to, že politici považují největší finanční instituce za "příliš velké, aby zkrachovaly", upozorňuje WSJE. To je ovšem mnohem větší motivace k nadměrně rizikovému chování bank než jakkoli vysoké prémie. Znamená to totiž, že bankéřům zůstanou zisky, zatímco daňoví poplatníci musí nést rizika krachu.
Podle listu o tom dobře vědí i sami bankéři, což vysvětluje, proč například šéfové (4,52 USD, 0,00%) nebo (183,96 USD, 0,17%) v poslední době verbálně regulaci odměn podpořili. Pro velké banky je totiž skutečnou zárukou zisků subvence, kterou získávají vyslovenými i nevyslovenými vládními garancemi. "Jestliže tito bossové kapitulují před politickou posedlostí platy, pak mají šanci, že jim politici tyto subvence ponechají," píše list.
Vládní podpora také vedla k tomu, že hypoteční agentury (1,94 USD, -3,96%) a (1,62 USD, -4,14%) jsou dnes černými děrami na veřejné peníze. Vládní garance zvyšovaly poptávku po jejich dluhopisech a umožnily jim i přes různé skandály prakticky neomezený růst. Investoři si totiž byli jisti, že vláda tyto agentury nenechá nikdy padnout.
Kdyby politici chtěli s platy bankéřů skutečně něco konstruktivního dělat, mohli by normalizovat zisky bank tím, že omezí jejich subvencování ve formě regulace, garancí vkladů a bariér vstupu do odvětví. "To je však mnohem těžší než pranýřovat prémie," uzavírá list.