Ke konci předminulého léta jsme se stali prostřednictvím médií svědky zábavných (bohužel jen pro vnějšího pozorovatele) scének. Skupinky zoufalých spotřebitelů v největší a nejvýkonnější ekonomice světa, podobně jako jejich o několik generací starší předkové, zakládaly modlitební kroužky a vzývaly boha, aby jim seslal z nebes dar v podobě nižších cen ropy. Někteří američtí automobilisté, poté, co jim vyschla nádrž, schválně netankovali na benzinových pumpách a nechali se radši odtáhnout domů asistenční službou. To všechno se dělo v době, kdy galon amerického benzínu stál 4 dolary a barel ropy 147 dolarů. Nutno dodat, že milosrdný bůh přání svých sužovaných oveček nakonec vyslyšel.
Jak je možné, že na začátku jedenadvacátého století může být člověk zahnán do takové hodnotové nouze, že mu nezbývá nic jiného, než se uchýlit ke spiritistickým praktikám, protože není schopen naplnit své základní potřeby? Co selhalo? Abychom pochopili celou hloubku problému, je nutno analyzovat nejenom samotný trh s komoditami, ale podívat se na zmíněné události v širším kontextu.
Ve stejné době, kdy o svůj život bojoval americký spotřebitel, zmítalo se v předsmrtných křečích pět největších investičních bank a akciové burzy na celém světě se připravovaly na rychlý a tvrdý pád. Praskala jedna z nejkomplexnějších a nejrychleji nafouknutých bublin ve finanční historii, jejíž dozvuky pociťujeme až do dnešního dne. Sepnutí kompresoru provedl Alan Greenspan po útocích z jedenáctého září, kdy do mezibankovního systému nalil obrovské množství likvidity, aby zachránil finanční trhy před kolapsem. Následovala dnes již zapomenutá, ale ve svých konečných důsledcích pro amerického občana velmi škodlivá doktrína: „Ukonzumujeme nepřítele k smrti“. Když posléze odjela americká mládež bojovat do Iráku a Afghánistánu, jejich rodiče „odpracovávali“ svůj díl zodpovědnosti v supermarketech a v té době ještě nezatracovaní bankéři poskytovali úvěry jako na běžícím pásu, což mělo mimo jiné za následek bezprecedentní nárůst objemu „subprime hypoték“. Volná likvidita v mezibankovním systému mezitím tekla cestou nejmenšího odporu do nejrůznějších typů aktiv.
Přebytek peněz působí na finanční trhy jako uklidňující droga, která na jednu stranu utišuje bolest a na druhou otupuje smysly a zdravý rozum. Proto se prakticky ze dne na den vyrojily tisíce hedžových fondů, kterým banky umožnily bezprecedentní leverage a z finančních trhů se načas stal bizarní karneval marnosti. Okamžik pravdy nadešel počátkem roku 2007, kdy zkolaboval nejslabší článek úvěrového řetězce – trh subprime hypoték. Pokračování příběhu již všichni dobře známe a následky pociťujeme ještě dnes.
Všemi těmito událostmi se vine ještě jiný, nenápadnější motiv. Aby likvidita vržená do finančního systému mohla správně působit, tj. zvýšit cenu aktiv, musí být poskytována za velmi příznivou úrokovou sazbu. Příznivou sazbou míníme takovou úrokovou míru, která je nižší než převažující výše inflace. Problémem inflace je, že se jedná do značné míry o subjektivní záležitost a dá se jen velmi těžce měřit. Každý přesně definovaný spotřební koš je pouze hrubé přiblížení skutečných životních nákladů konkrétního jednotlivce. Oficiální metodika výpočtu tzv. CPI (consumer price index) je natolik složitá, že uniká analýze nezasvěceného člověka. Na druhou stranu toto číslo vstupuje do nespočetně mnoha smluvních vztahů. Používá se například k valorizaci mandatorních výdajů vlád a indexují se podle něj platy ve státní i soukromé sféře. Nejvíce zainteresovaným hráčem na tom, aby CPI bylo nominálně co nejmenší, jsou vlády jednotlivých zemí, do jejichž gesce však patří i jeho výpočet. Nasnadě je proto otázka: Nezneužívají vlády svého postavení a nesnaží se CPI vhodně zvolenou metodikou výpočtu co nejvíce snížit? Existují názory, že se inflace v USA měřená starým „předgreenspanovským“ způsobem liší od současného CPI až o tři procentní body. Problémem je zejména spousta tzv. „adjustments“ vstupujících do algoritmu výpočtu. Žádný z renomovaných ekonomů se touto problematikou zatím nezabývá a vše zavání tak trochu spikleneckým teoretizováním, avšak pokud by to tak mělo být, snížila by se již dnes záporná reálná úroková míra (tj. úroková míra očištěná o inflaci) o dalších několik procentních bodů. Suma sumárum, kromě oficiálního stimulačního programu, který mohou vlády a jejich dnes už plně podrobené centrální banky teoreticky kdykoliv zrušit, existuje s největší pravděpodobností „šedý“ stimulační program formou záporných reálných sazeb, který stažen být nemůže, jelikož doposud nebyl ani oficiálně pojmenován. Obava, že dojde k předčasnému a přestřelenému utažení monetární politiky je proto neopodstatněná a nabízí otázka, jakým způsobem bude korigován ekonomický cyklus, když úroková sazba ztrácí svoji funkčnost.
Kromě neživotaschopných typů aktiv, které se chvíli hřály na výsluní a jejichž sláva pomalu uhasíná, došlo v průběhu poslední bubliny k oživení starobylého investičního instrumentu – komodity. Bezprecedentní emise peněz totiž živí oprávněné obavy z inflace a investice do reálných statků je přirozenou obranou proti znehodnocení finančního majetku. Kromě této funkce je však většina komodit spotřebována v průmyslu a její cena vstupuje jako nezanedbatelný parametr do reálné ekonomiky. Jak jsme anekdoticky popsali na počátku našeho článku, vysoká cena komodity má na běžný život podobný vliv jako vysoká úroková sazba - víceméně plošně postihne nákladovou stranu ekonomických subjektů, ať už rodin nebo průmyslových podniků.
Faktická závislost centrálních bank na vládách a politická nepřijatelnost preventivního zvyšování úrokových sazeb otevírá cestu komoditám coby nástupnickému nástroji pro regulování ekonomického cyklu. První „komoditní“ utažení makroekonomických podmínek jsme zažili v polovině roku 2008, kdy cena americké ropy WTI dosáhla svého maxima 147 USD za barel. Poté došlo k jejímu prudkému uvolnění. Cena ropy se dotkla svého minima 30 USD za barel v březnu letošního roku. Od té doby stoupá. Je-li pravda, že monetární stimul je trvale přítomen a nebude v podstatě nikdy úplně stažen, měla by mít cena ropy a taktéž jiných komodit nadále vzestupnou tendenci až do doby, kdy začne být jejich výše neudržitelná jelikož začne destruovat korporátní marže a zasahovat do rodinných rozpočtů natolik, že dojde k prudkému poklesu spotřeby domácností. Vzhledem k tomu, že leverage v ekonomice značně poklesla a bude ještě chvíli trvat, než dojde k jejímu nárůstu na úroveň roku 2008, je možno předpokládat, že „bod zlomu“ bude značně výše než posledních 147 USD za barel.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.