Američané jen neradi podpořili použití svých daní na záchranu finančního systému a ekonomiky. To bohužel zahrnovalo i mnoho společností, které jsou považovány za „příliš velké na to, aby padly“, a které si samotné nezasloužily být zachráněny. Daňoví poplatníci nesouhlasí s tím, aby jejich peníze byly používány na ochranu těchto firem před bankrotem a v některých případech na odměny dosahující mnoha milionů dolarů vyplacené těm, kteří krizi způsobili. Američané chápou, že finanční systém je nutné chránit, ale nechtějí, aby se opakovaly události minulého roku. Měli bychom tedy přijmout opatření, která by zabránila budoucím katastrofám či alespoň výrazně snížila náklady hrazené daňovými poplatníky. Doposud jsme však přikročili jen ke krátkodobým provizorním krokům.
Měli bychom se zaměřit na tři oblasti: Nové kapitálové požadavky, na zisku založený systém odměn a větší kontrolu správních rad nad risk managementem a odměnami.
Zaprvé se musí zvětšit objem vlastního kapitálu. Tento rok regulátoři ukončili činnost více než 100 bank, které neměly dostatek kapitálu. Menší banky teď musejí mít 8 centů kapitálu na každý dolar aktiv (poměr zadlužení). Tato silnější kapitálová struktura sníží počet pádů bank. Instituce, které jsou příliš velké na to, aby padly, by nicméně měly mít tento poměr na úrovni 10 až 12 centů. Nedošlo by tím k jejich znevýhodnění, naopak by se tak narovnaly tržní vztahy, protože tyto společností mají implicitní nebo explicitní federální záruku na svůj dluh, což snižuje jejich náklad kapitálu.
Požadavek 12% hmotného vlastního jmění by se měl aplikovat na všechny instituce, které mají implicitní federální záruku, ať již jde o banky, brokery, pojišťovny nebo vládou založené instituce. Každá společnost, která nechce spadat do této kategorie, se může zmenšit prodejem svých aktiv a rozdělení, následně by se na ni vztahoval nižší poměr zadlužení.
Zadruhé, regulátoři a správní rady by měli zavést systém odměn, který posiluje kapitál a odrazuje od nezodpovědného podstupování rizika. Regulátoři ale nejsou v pozici, kdy by mohli rozhodovat o jednotlivých platech, to je úkolem managementu a správních rad. Regulátoři by ovšem měli v rámci své zodpovědnosti za finanční systém sledovat celkové odměny. Nejlepší bude zaměřit se na celkovou hodnotu odměn ve srovnání se zisky před započítáním odměn. Odměny by je nikdy neměly převýšit, pokud se tak stane, odpovídá to krádeži kapitálu a jak ukazuje i poslední zkušenost, ohrožuje se tak i existence společností. Jako obecné pravidlo by se měla použít hranice 75% poměru mezi odměnami a zisky. Ta by se bez souhlasu regulátora a správní rady neměla překročit.
Zatřetí, správní rady musejí být zodpovědné za posuzování odměn v kontextu managementu rizika. V první fázi by mělo dojít ke spojení komisí, které rozhodují o riziku a odměnách. Se znalostí postupů risk managementu a extrémních rizik v institucích budou mít správní rady lepší pozici při posuzování odměn. K pravidlu maximálních odměn na úrovni 75 % zisků před započítáním odměn by mělo být zavedeno další pravidlo – jednotlivé odměny překračující 500 000 dolarů by měly mít formu akcií, které nejsou plně převoditelné. Tyto akcie by neměly být získány dříve než za tři až pět let a poté pouze v případě, bude-li daná instituce stále zisková.
Všechny tyto kroky by měly být implementovány rychle, jinak necháváme na finančním systému nepřijatelně vysokou úroveň rizika.
Autorem článku je prezident společnosti (38,6 EUR, 2,36%) Investors a bývalý výkonný ředitel společnosti (29,92 USD, -0,83%) Philip Purcell
(Zdroj: FT)