Když jsem začal psát pro The Times, byl jsem v mnoha ohledech naivní. Za největší omyl ale považuji to, že jsem věřil, že vlivní lidé by mohli být přesvědčeni důkazy tak, že by změnili svůj pohled, pokud by události naprosto vyvrátily to, v co věří. A je správné dodat, že občas se tak děje. Byl jsem po léta vysoce kritický k Alanu Greenspanovi a to dlouho předtím, než se to stalo módou. Je ale jeho plus, že uznal svůj omyl ohledně samoregulační schopnosti finančních trhů.
Je však výjimkou. Jak velkou ukazuje to, co se stalo ve Sněmovně reprezentantů, kdy každý z republikánů a 27 demokratů volilo proti poměrně umírněným snahám napravit excesy Wall Street. I přesto, že máme stále čerstvě v paměti to, co se stalo s finančním systémem, a vidíme, jaký vliv to mělo na nezaměstnanost.
Podívejme se znovu na to, jak jsme se do problémů dostali:
Z Velké deprese se Amerika vynořila s přísně regulovaným bankovním systémem. To fungovalo: Byli jsme ušetřeni velké finanční krize po téměř čtyři desetiletí. Vzpomínky na depresi však uvadaly a bankéři začali kritizovat omezení, jimž čelili. A politici, stále více pod ideologií volného trhu, jim byli ochotni dát, co chtěli. První vlna deregulace proběhla za Ronalda Reagana a rychle dospěla v krizi osmdesátých let. Zastánce deregulace to ale nezviklalo a deset let před současnou krizí převážil mezi politiky názor, že poválečné restrikce jsou nesmyslné.
Na odstranění tradičních omezení a minimalistický přístup regulátorů bankéři reagovali dramatickým uvolněním standardů při poskytování úvěrů. Následoval úvěrový boom, bublina na realitním trhu a nejhorší ekonomická krize od doby Velké deprese. Ironií je, že snaha o zabránění krize znamenala mnohonásobně větší vládní intervenci, než jaká by byla potřeba na její prevenci.
S ohledem na historický vývoj bychom se mohli domnívat, že dosáhneme národního konsenzu směrem k efektivnější finanční regulaci. Pokud ale budete hovořit o finanční krizi s konzervativními politiky, dozvíte se, že krizi nezpůsobili bankéři, ale vládní byrokraté a regulátoři přinutili bankéře poskytovat úvěry subjektům neschopným splácet. Také ignorují katastrofu na trhu s komerčními nemovitostmi; podle nich byly špatné úvěry poskytnuty pouze chudým a menšinám, protože špatné úvěry developerům na nákupní centra se jim nehodí do scénáře.
Pokračování jejich názorů v principu odráží to, co definoval Upton Sinclair: „Je těžké někomu něco vysvětlit, když jeho plat závisí na tom, že tomu nerozumí.“ Jak upozornili demokraté, republikáni se před vedeným hlasováním sešli s více než stovkou lobbistů z finančního sektoru, aby koordinovali svou strategii. Určitou roli hraje také to, nakolik jsou republikáni oddáni zkrachovalé ideologii, která jim brání vidět co se stalo ekonomice USA. Doufejme, že jsou demokraté ochotni poučit se z pohromy, kterou si ekonomika USA prošla. Jisté je, že pokud se politici odmítnou poučit z minulosti, odsoudí nás k jejímu opakování.
Autorem článku je Paul Krugman, držitel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2008.
(Zdroj: NYT)