Howard Davies z London School of Economics sdělil pro Wall Street Journal své názory na reformu finančního systému. Mezi hlavní body patří následující:
Mám pocit, že oddělení, která přicházela s novými produkty, ať již to bylo v bankách či hedge fondech, byla lépe vybavena, než ta, která měla na starosti management rizika. Ta naopak zůstávala pozadu a pokoušela se porozumět novým produktům a trhům dlouho poté, co již fungovaly. Regulátoři by tedy nyní měli být přesvědčeni, že je potřeba porozumět dynamice rizika konkrétního investičního instrumentu, tomu, jak ovlivní riziko a další složky portfolia a že klienti musejí dobře porozumět tomu, k čemu nové produkty používat. To vše se musí stát před jejich uvedením na trh. Uvedené zpomalí finanční inovaci, ale domnívám se, že do určité míry zůstává otazník nad tím, nakolik byla finanční inovace, kterou jsme v posledních letech viděli, skutečným přínosem. Na počátku se možná některé z nových instrumentů daly chápat jako pokus omezit riziko, nakonec se však trhy, na kterých se obchodovaly, staly samy o sobě zdrojem rizika.
Stát zachránil mnoho institucí a čistý náklad této záchrany se může ukázat jako velmi vysoký. Měli bychom se proto pokusit zabránit tomu, abychom se do stejné pozice dostali v budoucnu. Najdeme dobré argumenty pro to, abychom na zvýšení bezpečnosti u velkých institucí používali kapitálové požadavky. Může to dokonce zmenšit jejich velikost; může se stát, že některé z nich nepřikročí k fúzi nebo se naopak rozdělí. Osobně se domnívám, že by to nebylo špatné.
Potřebujeme také porozumět tomu, jak jsou velké instituce propojené se zbytkem finančního sektoru a co by se stalo, kdyby padly. Možná, že není nejlepší to nazývat „living will“ (termín převzatý z lékařské terminologie – jde o pacientem sepsaný dokument, kterým se musejí řídit lékaři v některých zemích, pokud by byl pacient v kómatu nebo neschopný o sobě rozhodovat), protože je to tak trochu depresivní název. Pokud o tom však přemýšlíme jako o způsobu porozumění problémům, které by ve finančním systému vyvolal pád velké instituce, lze vytvoření „living will“ vnímat jako velice prospěšný krok.
Je zajímavé, že v oblasti obchodu se vlády dohodly na vytvoření Světové obchodní organizace, která má určité pravomoci ve vztahu k obchodním sporům. Za důvod považuji to, že lidé říkají, že všichni můžeme díky volnému obchodu získat, ale existuje riziko, že někdo bude podvádět a proto potřebujeme určitá pravidla. Otázkou je, proč to samé neplatí ve financích, kde existuje velká propojenost a riziko nákazy od institucí, které spadají pod regulaci někde jinde. Je mi jasné, že dohoda by v této oblasti byla velice složitá, ale domnívám se, že něco podobného Světové obchodní organizaci by mohlo být dosaženo, pokud by země G20 byly připraveny udělit podobné pravomoci Radě pro finanční stabilitu. Hýbe se to tímto směrem, ale nemyslím si, že dostatečně.
Zdroj: WSJ